Stránka:vatra-22-8.djvu/13

s keři, když je tu sežínají před mými zraky? Mohl bych míti tolik lásky k ptáčkům, kteří se uchýlili do samoty jako já? Ale nechci nikomu přát bolesti, Svým junákům bych přál však víc, než najít jenom štěstí. Musí najít smysl života, jako jej nachá- zel Tolstoj. Ten smysl není jen štěstí, je to víc — je to báseň. —, Básní musí být život. „Nejkrásnější báseň, která se čte hned při skládání — to je život“, řekl Amiel. Cesta k tomu smyslu života je samotou. Po týdnech odloučení jdu rád k lidem. Ne ke všem. Mám strach z lidí, jako ze lži. Ale je mnoho lidí, ve kterých není lží. To jsou moji junáci. Vyhledá- vám je, chtěl bych jim dát tu svou duši, kterou nalezl jsem v sa- motě. Dlouhými touhami samoty myslel jsem na ně. Kdyby byli prožili to co já, jak by náš kroužek byl nadšenou a zdravou spo- lečností, Junácké tábory se budou muset jednou zařídit tak, aby nebylo v nich tolik nucené blízkosti Když lidé přijdou k sobě sami, to je nejkrásnější. Poněvadž miluji samotu, miluji společnost! Ale jakou společnost! Byly-li dříve mými mlčelivými vděkuplnými přátely květiny a stromy, které byly tak božské, jak vyšly z ruky Tvůrce — vidím teď ještě božštější paprsky zářit z těla i duší mých milých. Ó, kdyby mohli jít se mnou na „Walden“". A zatím trhá je dole město, na cáry rve jejich mladou duši, stříká bláto a sráží je hodně nízko k zemi. Tam dole panuje víra, že člověk je od při- rozenosti špatný, že život nemá smysl, že nic tu nemáme než to jidlo a pití, že třeba poslouchat, podřídit se, sklonit šíj... A zde, kde život je biseň, potvrzuje se znova a znova, co učil Kristus i Buddha, že člověk má být svatým. Každý je Synem Člověka... Jaro je tolik výmluvné. Jaro je báseň! Lidé si myslí, že báseň je lež, fantasie, neskutečnost! Jaro je živá báseň, jaro je báseň Země! Nebylo nikdy na světě větší básně, leda snad báseň hvězd a kosmu! A přece, myslíte že je to sen? Že je tolež? Pak nemám k Vám co mluvit, Co dává plody a žatvu, nemůže být sen Život lidský musí jednou býti také básní. A ježto žatva při- chází až po smrti (tělesné) člověka, má celý život jeho být básní! Básní může býti vždycky, poněvadž tragedie bývají nejkrásněj- šími básněmi. Jedná se jen o to, na jaký stupeň lidství se kdo povznese — či — což je skoro tolik — jak kdo zachová si své dětství, neboť dítě je samo sebou báseň. Až půjdete do kvetoucí přírody, přemýšlejte o tom. A přejte si raději žít jen chvilku, jako ten polní kvítek, ale žít báseň! 5. května 1923. Cerný Medvěd. ALBUM AUTOGRAFŮ ZVÍŘAT, Žijete-li na venkově, mohu vás naučiti starému přírodovědec- kému šibalství. Vyhledejte si dutý strom. Někdy jej zdaleka nalez- nete podle mrtvého vrcholku, a někdy, přijdete-li na strom, jenž před lety přišel o jednu ze svých nejsilnějších větví. V každém případě 123