Stránka:vatra-25-5.djvu/22

, Devatenáctá strofa: Buk: 1—3 tah nazad a krok pravou vzad, 4—6 totéž levou vzad, 7—9 totéž a pravou vzad, 10—15 strhne ostatní prudkým otočením na pravé špičce do leva čelem vzad, tempo se zrychlí a Buk krokem střídavým s poskokem na předkročivší noze táhne chlapce za sebou oválovou křivkou, 16 vypustí provaz ze zubů, 17—24 dlouhým krokem střídavým zase s poskokem zmizí vlevo. Současně chlapci: 1—3 krok levou vpřed, odpor, 4—5 totéž pravou a 7—9 levou, 10—15 jsouce stržení jdou krokem střídavým s poskokem za Bukem, 16—2 odhodí náhle uvolněný provaz, ale poskakují krokem s poskokem dále v témž směru, 24 výskok do stoje rozkročného v podřepu, ruce dolů stranou, hled před sebe dolů (hledají zub). Dvacátá strofa: chlapci (Buka není vidět), 1—3 výskok a čtvrt— obrat vlevo, 4—6 totéž vpravo, 7—9 vlevo, 10—12 výskok a půlobrat vzad, 13—15 výskok a čtvrtobrat vpravo, 16—18 totéž vlevo, 19—21 totéž vpravo, 2, výskok se čtvrtobratem vlevo, 23 totéž, 24 totéž do stoje spatného. " Dvacátáprvá strofa: Buk (rychlejší tempo) 1—24 zleva popředím krokem střídavým s poskokem opisuje ovál, na jednom místě zvedne zub, nese jej ve výši ramen a poskakuje dále před zástupem chlapců. — Chlapci současně: 1—24 krokem s poskokem oválem za Bu— kem, třetí drží se druhého za ramena, což při 23 učiní i první Bukovi. Dvacátádruhá strofa je znamením bratrské shody, již ani ohromného zubu převeliké bolení neporušilo. Všichni (i Buk) spojí se pevně svými levicemi, těsně za ohybem svého předního souseda, pravou ruku inohu natáhnou a prudce víří dokola. Pak se rozprchnou, jak „když do nich střelí'í. ' ' f *' , ' * , , „Řeč je krví duše“, čte se v knížce amerického spisovatele 0. W. Holmesa, „Krví, v níž se naše myšlenky rozpouštějí a ze které vznikají“. Vzpomněl jsem si na toto slovo onehdy, když jsem náhodou četl několik dopisů mladých junáků, právě z vašich řad. Lecos se mně v nich líbllo silou, mužnou rOzhodností, poctivostí; ale jedna věc mne zamrzela: to, jak v nich bylo zacházeno s češtinou. Je asi ta krev duší mládeže ještě nečistá, když toto je možno, chtěj nechtěj jsem si musil p-omyslit. Není to pedantství, které ze mne mluví, nýbrž domýšlení prvního požadavku Woodcraftu a skautingu, požadavku čistoty. Řeč, obzvláště pak psaná řeč, je z nejhlavnějších projevů člověka, je to nejspolehlivější znak, jaký on je v pravdě a v jádře své podstaty. U junáka, kde jde o poctivost celé bytosti, musí imluva být srovnala s ostatním. Když čistotu, tedy ičistotu jazyka, když úctu ku přírodě, tedy úctu ik mluvě, která je přec také kusem přírody, a to velmi význačným; když pozornost ke kráse, tedy ike kráse řeči. Gamma. 84