Pokračování textu ze strany 69
I tato kůra musila býti oloupána a zbavena své hnědé pokožky, takže zůstala jen vnitřní, silná, žlutavá kůra, jíž — když se rozplete ve vlákna — dobře se šije.
»Hleď, milá Nagami, když já byla děckem, měla jsem jen kostěnou jehlu, z nohy jelena, ty však máš snadnou práci. Zde máš velkou ocelovou jehlu, kterou se prošívají pytle, koupila jsem ji u kupce. Ukáži ti, jak budeš dělat košíky.«
Indiánský košíček
(Začátek dna - Vrba - Blít či Miseawa - Hotový košíček)I načala Akoko plochý točenec z kořínků smrkových a sešila je dohromady vrbovou korou jako nití, až byl na píď široký. A kdekoliv bylo třeba přidati nový kořínek, seřízla starý i nový konec v dlouhou špičku, takže se kryly přes sebe a nedělaly boulí.
Pak bylo položeno nové kolo z kořínků, ale ne v téže výši, nýbrž o něco hořeji. Tak pracováno dále, až stěny byly asi na čtyři prsty vysoké. Pak řekla Akoko: »Dobře, to je již dost. To je pěkný košíček na obilí. Ale musíme mu dáti pěkný okraj pro štěstí.«
I hledaly na výsluní u břehu a nalezly plody žmindy prutovité (blítu) či indiánských jahůdek.[1] »Hleď,« řekla Akoko, »miscawa. Vezmi si hrst, milá Nagami, budeme mít červenou barvu na košíčky.«
Rozmačkaly červené okvětí nažek, vymačkavše červenou šťávu do lastury a namočily několik proužků vrbové kůry do barviva. Když uschly, naučila se Nagami zhotoviti obrubu na svém košíčku, přišivši ji kolem, jak je naznačeno na obrázku.
Pak řekla Akoko: »Dobře, můj malý Zpěváčku, dobře jsi to udělala. Z několika starých černých kořínků jsi vyrobila krásný košíček.«
