Pokračování textu ze strany 18
… divicí se — o tom nemůže býti pochybnosti — svým nejasným vědomím psa, co přimělo tohoto malého hocha honiti se za únavou. Nyní přiťapkal těsně k hochovi, položil svou huňatou hlavu do jeho klína a vrtě jí, namáhal se přiměti hocha k pohybu. Ale veškerá námaha bernadinova zůstala marnou.
Mnohá zvířata, mnozí psi byli by již odešli bez zájmu, ale Bruno se zachoval jinak. S onou podivuhodnou bystrostí, která je psům jeho raçy vlastní, odběhl, aby vyhledal pomoc.
Nejbližším lidským obydlím byly stany vrchního vůdce. Schylovalo se již k večeru. Táborová hlídka byla právě v dřevěném domku na konci ležení, když uslyšela škrabání a tiché zavytí u vnějších dveří. Když bylo otevřeno, uviděl onen hoch velkého, hnědého psa, žalostně hledícího a vyjícího za stálého pobíhání směrem k lesu. Za chvíli se zastavil a opětovně zaskučel, až hoch poznal, že zde není něco v pořádku. Odešel si tedy do domku pro kabát a klobouk a probudil svého nástupce. Velký bernardin ..text pokračuje
