… prerie a husté pralesy, bílí lidé, dobrodruzi, zločinci a lakotní dychtivci peněz, vraždíce napořád? A není to snad historie dávno odbytá, jejíž krev už oschla, neboť ještě na př. r. 1870 plukovník Baker nařídil ono hrozné vyvraždění kmene Černá Noha (Black-foot), když před svítáním na postelích podřezali vojáci Spojených států ženy a děti, zatím co mužové byli mimo domov, na lovu bisonů. (Schulze „My life as an Indian“.) A takových dokladů z předešlého století bychom mohli uvésti více.
Tak smutný osud rudého plemene je výčitkou i nám.
Jak napravíme vinu?
Zůstane-li nám, kteříž chceme býti lidskými a jemnými tvory opravdové civilisace, posvátným vše, co upomíná Indiána v době jeho svobody a krásného života. Nedopustíme-li, aby se hanobilo jméno těch, kteří tolik trpěli, historkami, jež vlastně jsou projevem nízkosti jejich pisatele. Budeme-li bojovati proti předsudkům, jimiž slovo „Indián“ stalo se skoro přezdívkou.
Není to jen u nás, je to ve vlasti Indiánů také. Když Ernest Thompson Seton, slavný přírodopisec a cestovatel mezi Indiány v Kanadě, založil hnutí, jež dnes tolik se rozšířilo mezi mládeží na světě pode jménem skauti a nazval je „Indiány lesní moudrosti“, také se mu v Americe smáli a říkali, že tím věc velmi poškodil. Ale Seton nedbal výsměchu. Napsal knihu — základy woodcraftu — a řekl v ní: „Své myšlence hnutí pro život v přírodě musel jsem dáti vzor. Hledal jsem člověka tělesně krásného, čistého a mysli čistotné, velkomyslného, hrdinského, se smyslem pro krásu, znalce lesa a jeho vědy, člověka, kterého každý zná. Rád bych byl vzal někoho z našeho ..text pokračuje
