Pokračování textu ze strany 10
… národa, ale nenašel jsem nikoho. Jsou to jen stíny. Byla však jedna bytost, jež se zdála odpovídati těmto požadavkům: byl to ideální Indián Fenimora Coopera a Longfellowa.“ A napsal pak, čerpaje z historie Indiánů za posledních sto let, nádhernou obranu tohoto plemene, nazvav je Sparťany Západu. Lidé se mýlí, celý svět se mýlí. Zde byli nejkrásnější typy lidské! Jaký je to klam, že to byli Řekové! Heleni se svými otroky nebyli žádnou ideální společností! A kultura jejich velmi záhy se zvrhla, než aby mohla vésti lidstvo. Styk s přírodou nebyl tak prostý, aby zachoval plémě mravně přísné. Ale Indián? Věřil ve Velkého Ducha, Všemocného, byl opravdu zbožný celým svým životem, bohové nebyli mu jen básnickou metaforou. Věřil v nesmrtelnost duše a že příští člověka je určeno dnešním jeho životem — tedy buddhistická karma! Tělo uctíval jako svatý chrám svého ducha a oduševňoval je svou vůlí, posty, odvážnými činy — nejkrásnější kallokagathie. Nikdo u Indiánů nekradl, nikdo nebyl žebrákem — poněvadž nebylo soukromého majetku. Přisvojení půdy zváno bylo počátkem všech zločinů — nejčistší komunismus, jaký kdy byl na světě uplatněn! Lež byla mu nejhnusnějším a nejzkázonosnějším hříchem — charakter jeho obdivovali i nepřátelé, kteří lstí dobývali nad ním vítězství. Miloval krásu, zdobil se rád, ale dovedl být prostým a nehrál si nikdy na pána. Byl mírumilovný, laskavý a pohostinský, ale nebál se vykonat skutek s nasazením života. Nebál se smrti. A tak píše Seton: „Měl ve své víře celé Desatero, kromě prvého a třetího zákona. Neznal neděle. Jeho náboženství bylo vyšší než u starých Řeků, před nimiž se učený svět sklání, ne nepodobno víře křesťanů ..text pokračuje