Pokračování textu ze strany 27
… zastavili, nabírajíce dechu a dívali se dolů do údolí. Vzduch byl naplněn hrozným řvaním a bučením. V mlhavém světle mohli viděti velkou černou hmotu valící se pod nimi. Teď si mysleli, že zvítězil medvěd, za chvíli zase býk.
Pomalu tma padala na krajinu a nic nebylo vidět, zvuky slábly a konečně bylo vše zticha. Hoši se neodvážili pustiti se lesy po tmě i našli si kupu listí a lehli si, kde byli. A tu noc mnoho nespali. Levhartův řev je probudil při prvém zdřímnutí, vytí vlků je zbouřilo z posledního; a když velká sova své strašlivé houkání odbývala přímo nad jejich hlavou, vzdali se spánku vůbec.
Praskot větviček jim prozradil, že jsou pronásledováni nějakým nočním lovcem. Ve tmě a bez zbraní — neboť všecko zahodili kromě svých nožů — byli vydáni na milost každému divokému zvířeti, jež by objevilo jejich úkryt. Om si pak vzpomněl na oheň, jenž zachránil mu život, když byl dítětem, oheň, k němuž se přiblížiti žádné zvíře nemělo smělost. Kéž by mohl rozdělat oheň! Mech, na němž leželi, byl suchý. Kus pazourku, jenž nebyl otesán, byl v jeho kožené brašničce a pazourkový nůž měl za pasem. Viděl svého otce vyvolati Rudého Ducha z mechu křesáním pazourků o sebe. Jednou nebo dvakráte se mu to podařilo, ale nebylo to snadné. Nezbývalo nic, než pokusiti se. Třesoucíma se rukama nahrábl nejsušší mech do malé kupky a několik suchých větviček položil na ni. Sut na kolenou kleče, byl připraven, aby nejmenší jiskérku rozdmychal v oheň. Om si vzal do levé ruky střepinu pazourku a přejel rychle svým nožem. Slabá jiskra ulétla, ale nezapálila mech. Opět a opět se pokoušel, ..text pokračuje
