Pokračování textu ze strany 28
… ale nadarmo. Zatím měkké, ale hrozně těžké kročeje se blížily více a více. Teď nebo nikdy. V zoufalství dal takový úder, že nůž se mu rozštípl a krev vytryskla z ruky, jež uhodila. Neviděl nic, ale Sut náhle se sklonil a jemně zafoukl, a po té silněji. Slabý zážeh se objevil, chomáč kouře a na to červený plamen. Om klesl, notně vyčerpán, nemluvě, bezmocný; ale Sut zručně sytil rostoucí plameny, až vyšlehly vysoko a lovec ve tmě odskákal velkými skoky do hlubokých lesů.
Celou noc hoši seděli u ohně, hladovíce a znavení, avšak šťastní a v bezpečí. Ráno se podívali dolů na volný palouk, kde včera bylo hrozné jeviště onoho boje; a tam, ještě do sebe zaklesnuti rohy, drápy a čelistí, leželi medvěd i býk, oba mrtvi a oba vítězi. Liška vyběhla z křoví a chlemtala z kaluže krve, v níž leželi; hejno červenookých krahujců se vznášelo vysoko ve vzduchu a konečně se sneslo na suchý strom vedle.
Chlapci se dívali se smíšenými pocity úcty i radosti na těla svých dravých nepřátel ze včerejška, když skvělá myšlenka napadla Suta. „Ome! Rohy a drápy! Vezmeme je do tábora a kdo se nám pak bude moci vysmívati!“ Jak rychle myšleno, tak vykonáno. Sešinuli se po skále dolů, zapomenuvše na všechno, kromě žádosti svých trofejí. Dole na úpatí skály nalezli své zbraně, jak je odhodili. Liška odběhla, krahujci zakřikli a odlétli na trochu vzdálenější strom, zatím co hoši svým hrubým nožem a kusem kamene vysekali jeden z tesáků medvědích a rohy bůvolí. Pak vylezli opět na skálu a za tepla pustili se domů.
Když se blížili řece, u které bydlili, Sut přidával do kroku, Om však šel pomaleji a pomaleji. „Rychle, ..text pokračuje
