Pokračování textu ze strany 29
… ty hlemýždi,“ řekl Sut, „ženy a děvčata budou mlíti zrní a připravovati jídlo pro muže a uvidí podle toho, že nejsme chlapci, aby se nám vysmívaly.“. „Ale“ pravil Om, „my jsme je nezabili; utekli jsme.“ „Oh, nepotřebujeme to všechno říkat,“ řekl Sut, „jen pospěš, pospěš!“ Ale Omovi se nechtělo. Šel pomaleji a pomaleji a konečně usedl, aby o tom přemýšlel. Pokušení bylo silné. Snad stačilo by jen pomlčeti o všem a bylo by krásné, kdyby se s nimi jednalo jako s velkými lovci. Ale horší bylo, že hluboko ve svých srdcích věděli, že toho nedokázali.
Pak napadla Oma myšlenka, jež učinila konec jeho pochybám. Kdyby Odin nebyl poslal medvěda, aby zápasil s býkem, a nebyl poslal Rudého na modlitbu pazourků, aby zahnal levharta, nebyli by zde mohli se chystati vypravovati. Pak si vzpomněl, že jeho otec říkával, že Veliký miluje pravdu, tak jako člověk miluje světlo. Obrátil se k Sutovi, vší své nerozhodnosti prost. „Povíme pravdu! Nezasloužili bychom si práva mužnosti, kdybychom lhali.“ Sut chvíli bručel, ale ustoupil jako vždycky silné vůli Omově.
Když hoši přišli k břehu řeky, bylo velké pozdvižení a všichni jim šli naproti, neboť osadníci byli plni úzkosti z dlouhé jejich nepřítomnosti. A hoši byli potěšeni, že se jim nikdo nesměje, ani děvčata. Když se najedli, vyprávěli o svých dobrodružstvích na zvědavé otázky svých přátel. Rohy bisona a drápy medvěda podávali si jeden druhému a staří muži říkali, jak veliký byl asi medvěd, když má tak obrovské drápy. Potom vypravovali o medvědech, jaké kdy viděli a s nimiž svedli boje v lesích, až Om a Sut docela byli zapomenuti, Ale Om byl rozradostněn, ..text pokračuje
