Pokračování textu ze strany 13
Přirozeně, více ho bavila příroda italská, než paláce, chrámy a zříceniny. I mne. Když jsme slézali stupně amfiteatru, volal milý hoch stále:
„Heleďte ji, vidíte ji?” Byly to ještěrky, které se míhaly po zemi i po stěnách. Žádnou však nemohl chytit. Společným úsilím podařilo se nám to však přece a prohlédli jsme si malinké zvířátko – ještěrku čilou.
Malý můj kamarád zahrnoval mne otázkami. Nosil mi květiny a chtěl vědět, jak se která jmenuje. Pamatoval si všechno. Často jsme si na něco vzpomněli a když hned nevěděl jména, nakreslil zpaměti, jako by to měl před očima. Tak se dobře díval na věci, jako by se mu kreslily v mozek všechny dojmy, které obyčejným lidem brzo se stírají z mysli a matou vespolek. Stačilo, aby jednou věc viděl. Z tohoto talentu pozorovatelského vyvinulo se pak neobyčejné ovládání tužky – stal se znamenitým kreslířem.
Jak dovedl pozorovati, tak byl i zvědav. Zastihl mne často u drobnohledu, když ke mně přicházel. Musel jsem mu ukazovati a vysvětlovati divy světa.
Nebylo věci, o které bychom spolu nebyli mohli hovořiti. Hoch rostl a mně přirůstal k srdci. Posléze se ke mně odstěhoval. Stalo se to tak: Bydlel v městě u strýčka, který byl sice učitelem, ale dítěti nerozuměl. Jednou jsem k nim přišel, ..text pokračuje
