JAK CHOVATI PTÁČKY BEZ UKRUTNOSTI.[1]
Všichni můžeme si chovat ptáčky a daleko něžnějším způsobem než v klecích, protože kolem nás i ve velkých městech je plno ptačího života a každý, kdo má jen malou zahrádku, ví, že plno vrabců a špačků tam přiletuje, a snad také strnadi, rehkové, drozdi a maličké sýkorky, jen když si dá pozor. Teď v zimě si můžeme získat přátelství mnoha ptáčků. Jen sypejme pravidelně denně drobečky ven a plochou misku s vodou postavme vedle, aby se ptáčci mohli koupat a pít. Ale nezapomeňme každý den dát vodu čerstvou, poněvadž ptáci jako my mají rádi na pití a koupání čistou vodu, Jiný pěkný způsob krmení jest zavěsiti malé kousky špeku nebo loje na provázek, nechati je viseti se stromku, a malé sýkorky přiletí a po celý den se tu zdrži, živíce se. Uvidíte koňadru, uhelníčka, babku, snad i růžového mlynáříčka s dlouhým ocáskem.
Vidíte, můžeme chovati ptáčky daleko jemnějším způsobem, než zavírati je do klece, kde často se jim zasteskne a zemrou; a máte-li aspoň jen okénko svoje v městě, sypejte jim na prkénko, jež z venči připevníte — malí vrabečkové přijdou a budou se zde živiti a zkrotnou, nebudete-li dělat velký rámus a nezaplašíte je. Několik dam, žijících deset mil od Londýna ve své velké zahradě tak zkrotilo své ptáčky, krmíce je a nikdy jím nijak neubližujíce, že červenky slétávaly se stromu a sedaly jim na ramena a zobaly z jejich rukou a dokonce i z úst jim braly chléb; a bylo-li otevřeno okno, vlétly dovnitř do pokoje a sedaly na lenochách židlí. Trvalo to jistou dobu, než červenky tak zkrotly, protože lidé jsou k ptáčkům suroví, kamenujíce je a chytajíce je na léčky, ba i střílejíce, aby ženské si jimi zdobily své klobouky, takže se stali bázlivými a nedůvěřivými k nám všem, a vždycky raději nám jdou s cesty a schovají se
Jest velmi zajímavé, jak rackové, cizinci, letos na jaře do Prahy ve velkém počtu zavítavší, se zanedlouho stávali krotkými a chytali potravu, kterou jim lidé do vzduchu házeli, nebojíce se až těsně k člověku přiletěti. A přec je to pták, jemuž širé osamělé mořské hladiny jsou domovem! Snad kdybychom se k nim zde všichni laskavě chovali, přicházeli by pravidelně a mohli bychom se pak nad mrtvými vodami Vltavy těšiti kroužícím stříbrným krásám, jejich mrštným pohybům, kdy vrhají se do vody pro rybku, a jejich nevinné veselosti, která by zvedla celý ráz města. Leč lidé je střílejí a jedí. Jak ubohý jsme to národ! Ony dámy, o kterých jsem vám vypravoval, které měly ve své zahradě krotké ptáčky, přicházely z jara a nahlížely do křovin, aby viděly matičky zlatohlávků a červenek a sýkorek, jak sedě na vajíčkách, a ptáčkové, vědouce, že to jsou jejich přítelkyně, nikdy se nehnuli z hnízd, ačkoli v té době pravidelně jsou velmi plaší.
Z toho se učíme, že chceme-li chovati divoké ptáčky, musíme býti klidní, jemní a trpěliví, pravidelně krmiti a chovati se k nim tak, jak bychom chtěli, aby oni se chovali k nám. Jsme obrovskými dlužníky ptáčkům, za radost, kterou přinášejí světu, takže musíme k nim býti laskavi.
- ↑ WALDEGRAVE, John Alfred: A teacher's hand-book of moral lessons. S. Sonnenschein & Co., Ltd. London. 1905. Kapitola How birds may be kept without cruelty, strana 84.
