Slovo na rozloučenou
a poděkování. Vyprávěl jsem Ti. Vzpomínal. Uvažoval. Jestli někdo jinak vidí tu neb onu osobnost či událost; jestli má jiný názor, má na to právo. Každý vidíme svýma očima a cítíme svým srdcem. – Snažil jsem se, aby v textu nebyly chyby – ale jistě tam jsou. Prosím Tě, oprav si je. Dle smyslu věty poznáš, co tam má správně být. Děkuji Ti. – Vyprávěl jsem Ti o jednom chlapci. Mluvil jsem s ním o noci, kterou tehdy prožil. Je názoru, že to, co mu bylo řečeno, nebylo myšleno s obecnou platností, ale bylo určeno pouze jemu, vzhledem k jeho tehdejšímu vnitřnímu stavu. – Zmiňoval jsem Námořní muzeum v Amsterdamu. Správně: Tropenmuseum. – Strážce totemu, Prof. MS měl tuto funkci od března 1932 do počátku ledna 1933. A znovu od 3.května 1936 do března 1939. – Upřímně děkuji bratru prof. Karlu Langerovi za informace o Andym a J. Krejčíkovi – dvou věrných junácích. I bratru Zdeňku Teichmanovi, který pro tyto vzpomínky vyžádal od vdovy po Dr. E. Voglovi - Wučičkovi materiál, který jsem mohl použít. Dík oběma. Jsem rád, že jsem mohl číst “Moje vzpomínky na spolupráci s Přemyslem Pitterem a Olgou Fierzovou a dalšími přáteli Milíčova domu“ z pera Zd. Teichmana. Je to významné svědectví. Nakonec dík bratru a příteli MUDr. Milanu Vackovi, který mi poskytl data o Dr. Janu Hořejším, vyzval mne k napsání vzpomínek a spolu se svými brněnskými skautskými přáteli umožňuje jejich vydání. Je to dar pro mne! Díky Vám všem, přátelé!
Nakonec pár slov osobních. Byl jsem třicet let v duchovní službě obnovené Jednoty bratrské. Jako kazatel v Potštejně, v Orlických horách. Jako farář v Holešově na Moravě. Počátkem května 1985 jsme se s manželkou trvale vystěhovali do NSR, abychom měli na závěr života možnost svobodného kontaktu s dětmi a vnučkou. Dcera a vnučka žijí v Nizozemí, syn v Berlíně. Více než pět let jsme žili v Horním Hesensku. Od října 1990 jsme našli nový domov v Dolním Porýní, blízko nizozemských hranic. Nizozemí je pro mne spojeno se vzpomínkou na prof. M. Seiferta. Měl tam pacifistické přátele – psal do jejich časopisů. Jezdil tam. O návštěvě u Frederika van Eedena napsal pěknou knížku… Čas plyne. Jsme daleko. Ale pouze na kilometry. Vnitřní spojení zůstává. Vzpomínky u hasnoucího ohníčku jsou toho důkazem. S modrou oblohou!
