Pokračování textu ze strany 171
Věděla o woodcraftu a o Lize všecko, protože jsem jí to říkal. Když čas uzrál, a našel jsem své místo na kazatelně, přijížděla a poslouchala má kázání. Některým rozuměla lépe, než ostatní. Četla povídky, které jsem psal, dříve než byly uveřejněny. Neměla to lehké – tatínek byl nervově nemocný a zhoršovalo se to. Již to nebyl vzletný řečník sokolský a politický. Nemocný člověk s bolavou hlavou. Celá léta tatínka bolela hlava. Děti, buďte zticha, říkala nám maminka – tatínka bolí hlava… Myslíš si, že tu maminka bude stále. Ale tak to není. I maminka nakonec usne – jako ten náš ohníček… Maminka měla k stáru dvě velké lásky: ruského spisovatele A. P. Čechova, a našeho básníka Jaroslava Seiferta. Ráda chodila do přírody – zhluboka dýchala a cítila se pěkně. Několikrát jsme spolu šli šáreckým údolím – tam chodila s tatínkem, když se namlouvali –. Vzpomínala, jako starý člověk rád vzpomíná. Její hlas dávno nebyl ten zpěvavý, jak jsem jej jako dítě slýchal. Ale byl stále maminčin. Závěr života byl v Sezemicích u Pardubic – tam dožila u mé sestry. Zemřela 31. prosince 1977, jako téměř 83 letá.
Moje maminka – můj důvěrník a kamarád. Kdysi mi poslala výstřižek z novin s básní Jaroslava Seiferta, s datem 1. 1. 1966.
Tou básní se s Tebou loučím – tou ukončuji vyprávění a vzpomínání, co by se na dlaň vešlo. Ohníček již spí. A Tebe čeká nové ráno a nový den.
Co Ti dám na rozloučenou? Co Ti odkáži? Podej mi obě ruce,
ať Ti je stisknu. Dívej se mi do očí. Tak.
Odkazuji Ti touhu.
Z celého srdce, z celé duše Ti odkazuji touhu…
