Pokračování textu ze strany 24
… Má udržovati památku na bitvu, jež se strhla, když jsme se stěhovali na západ a kde by porážka byla znamenala zánik nás všech a tedy i celého našeho kmene. Povím ti o tom:
Jednoho rána kmen, jehož území napadli Ponkové, podnikl neočekávaný útok na tábor nájezdců. Zprvu se zdálo, že se Ponkům zle povede v rukou útočících, kteří byli rozhodnuti zničiti nájezdce; avšak po zoufalém boji podařilo se obráncům zatlačiti nepřítele od vesnice a zahnati jej na zmatený útěk. Obě strany utrpěly veliké ztráty. Půda byla pokryta mrtvolami a tráva byla porosena krví padlých válečníků; avšak vítězství bylo naše a vybojovali jsme si právo loviti v onom území.
Při vypuknutí nepřátelství vyšel ze dveří jednoho stanu pomalu stařec shrbený věkem. Vítr si pohrával s jeho dlouhými vlasy, když tam stál opřen o hůl, zastiňuje si rukou tvář a dívaje se směrem, odkud bylo slyšeti ryk boje. Když spatřil válečníka utíkajícího do boje a vyrážejícího skřek zvířete (jež bylo v jeho totemu) stařec za ním volal:
»Buď zase jednou tím udatným válečníkem, jakým jsi až dosud byl! Vyrážej svůj tajemný skřek, ať se nepřítel zachvěje strachem!«
Šel-li kolem mladík, zpívaje svou píseň smrti, stařec se tázal:
