Pokračování textu ze strany 64
poletovati a ozvalo se zahřmění. Všecko hledalo přístřeší; a já, obrátiv se spěšně v naději, že dostihnu nejbližší stan, spatřil jsem, jak z wigwamu vychází žena a dere se proti větru do vrchu, po němž, sklánějíc trávu a ohýbajíc hlavy květů, hnala se již bouře. Žena, jako by nevěděla ničeho o bouři, šla stále vpřed, chatrný oděv kolem ní poletoval a vlasy postříkané stříbrem vlály divoce do větru. Pohled na ni byl tak zvláštní, že jsem se bezděky zastavil, pozoruje ji, jak spěchá do vrchu proti zuřícímu vichru. Blesky kolem ní šlehaly a hrom burácel v okolních caňonech, když dospěla na vrchol kopce. Tam se zastavila, temná silhoueta na pozadí ženoucích se mraků, ruce spínajíc k obloze a hlavu majíc vrženu nazpět. A mezi burácením bouře zaslechl jsem její hlas, zpívající divokou píseň, píseň, jež měla donésti poselství bouři, v níž byli přítomní její bohové. Mnoho let uběhlo ode dne, kdy jsem byl svědkem tohoto výjevu a seznámil se s příběhem ženiny písně. Nyní již odpočívá pod zemí, a doufejme, že její životní žal se změnil ve věčnou radost.
Na počátku minulého století jedna dakotská žena se postila a modlila a v jejím vidění přišel k ní Hrom. I přislíbila tomuto bohu své prvorozené děcko. Když se stala matkou, zapomněla ve své radosti, že život jejího děcka jí nenáleží; a vzpomněla si na neblahý slib ..text pokračuje
