Stránka:hlasatel-45-2.djvu/10

Z thewoodcraft.org
Verze z 1. 12. 2022, 17:10, kterou vytvořil Tuwanakha (diskuse | příspěvky) (→‎Validated)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Tato stránka byla ověřena

VELKÝ OKAMŽIK.

Zvířata mají svoji komiku i svojí tragiku jako my. Jsou plné podobnosti a vzájemného vztahu k člověku, ačkoliv se mnozí lidé domnívají, že mezi nimi a zvířaty zeje veliká propast. — My všichni, tvorové pozemští jsme dětmi přírody. Chce-]i kdo z nás znáti přírodu, musí rozuměti jejím tvorům. A kdo jim chce porozumět, musí v nich viděti své bratry a sestry.

V nízké kleci seděl malý ptáček a hleděl toužícíma očkama do slunečního jasu. Byl to malý, zpěvný ptáček, a bylo to v kulturním státě, v jednom, který se tak nazývá.

V modravé dálce stály modré hory.

“Za těmi horami je jih”, myslil malý ptáček. “Jen jednou přeletěl jsem cestu tam a zpět, jen jednou – potom již nikdy více“.

Daleké hory zdály se mu býti tak blízko. Touha přiblížila je k mřížím jeho vězení. “ Jsou tak blízko, tak velice blízko”, říkal si malý ptáček. “Kdyby jen mříží nebylo, kdyby dvéře jen jednou se otevřely, jen jednou, jen jedinkrát. Potom nadešel by velký okamžik a já na svých křídlech ocitl bych se brzy za těmi modrými horami.”

Jeřábi táhli. Podzimním vzduchem zněl jejich ostrý křik naříkavě a vábivě. Bylo to volání jihu. Smutně pohlížel za nimi malý ptáček mřížemi klece. Zmizeli za modrými horami.

Přišla zima a malý ptáček ztichl. Napadl sníh a hory sešedivěly. Cesta k jihu ležela v chladu a mlhách.

..text pokračuje