Setonovi nejbližší přátelé a jejich vliv na jeho život

Charles Alexander Eastman - Ohiyesa (1858-1939), indián z kmene Santee – Sioux, reformátor, spisovatel a lékař. Po vystudování lékařství pracoval jako lékař pro Úřad pro indiánské záležitosti v rezervaci Pine Ridge. Po masakru u Wounded Knee pečoval o raněné indiány. Založil si privátní praxi. V letech 1894 – 1898 inicioval založení 32 skupin indiánů v rámci organizace YMCA a organizoval tábory mládeže a školení vůdců. V roce 1902 vydal knihu Indiánovo chlapectví, první ze série jedenácti knih, pojednávajících o odkazu indiánské kultury. Tituly dodnes vycházejí. Byly přeloženy do mnoha jazyků. Když Seton zakládal Woodcrafterské indiány, konzultoval s Ohiyesou mnohé organizační detaily i program hnutí. Stejně tak se na něj obraceli o radu i Daniel Carter Beard a Luther Gulick při zakládání svých organizací. Eastman – Ohiyesa a jeho dcera Irene se velmi aktivně podíleli na organizování letních táborů Dívek táborového ohně (Camp Fire Girls), které vedla Charlotte Gulicková. V Setonovi našel dalšího citlivého příznivce, který mu mohl pomoci vyjádřit názory, které prosazoval s úmyslem chránit svůj národ. Byl to Eastman, kdo pomohl zorganizovat Setonovu návštěvu v Pine Ridge v červenci 1901. Angažoval se v politice a v oblasti boje za práva indiánů. V roce 1911 reprezentoval americké indiány na Všerasovém kongresu v Londýně. Byl přizván, aby se stal členem Výboru jednoho sta – komise, která doporučila důkladně prověřit kvalitu života rezervačních indiánů. Výsledkem byla průlomová Merriamova zpráva, která zásadním způsobem posloužila Rooseveltově administrativě při formulování Nového údělu pro indiány. (New Deal for the Indian)

Emily Pauline Johnsonová - Tekahionwake (1861-1913) byla kanadská básnířka, spisovatelka a jevištní umělkyně, velmi populární na konci 19. století. Její otec byl náčelníkem Mohawků, matka byla rodilá Angličanka. Rodina žila v Rezervaci šesti národů poblíž Brantfordu v Ohiu, v domě, který otec postavil v roce 1856. Pauline se díky smíšenému manželství naučila jak jazyk Mohawků, tak angličtinu. Od svého dědečka se naučila vyprávět a předvádět mnoho legend národa Mohawků. Matka ji přivedla ke studiu anglické literatury. Počínaje rokem 1883 publikovala první básnické sbírky. Postupně si získala respekt a stala se uznávanou spisovatelkou. V roce 1892 začala s veřejnou recitací svých básní a dopracovala se takové popularity, že byla zvána na jeviště nejen v Kanadě a v USA, ale také v Anglii. Seton požíval velké podpory Pauline Johnsonové, která na něj – od jejich prvního setkání v roce 1898 – pohlížela jako na medicinového bratra. Často se Setonem konzultovala jeho plány a woodcrafterskou organizaci přirovnávala k Lize Irokézů. Když Pauline v roce 1913 zemřela, Seton byl požádán, aby napsal předmluvu k její posmrtně vydané knize The Shagganappi. Pauline Johnsonová ji zasvětila chlapeckým organizacím v celé Americe. Jak šel čas, Seton mnohokrát napodoboval její styl, když se ve svých přednáškách dostal na téma indiánů.

Mary Hunter Austinová (1868-1934) byla americká spisovatelka, autorka románů, básnířka, autorka divadelních her i literární kritik. Absolvovala studia ve svém domovském státě Illinois, a pak se v roce 1888 odstěhovala s rodinou do údolí San Joaquin v Kalifornii. Prožila nešťastné dětství a od té doby sama sebe vnímala jako součást „nekončícího proudu života“ ve světě přírody. A tudíž k ní vše v přírodě promlouvalo – každý kámen, každá rostlina, každé zvíře. Jako jedna z prvních psala o přírodě a o indiánech Jihozápadu. Její knihy jsou naplněny mysticismem a spiritualitou. Sedmnáct let studovala život indiánů v Mohavské poušti a svoje poznatky shrnula v několika knihách. První Setonovo setkání s Mary Austinovou se odehrálo v Bakersfieldu v říjnu roku 1899. Čtení jeho příběhů jí uprostřed kulturní pustiny přinášelo potěšení. V té době se sama vydala na dráhu spisovatelky a její první povídky a básně se objevily v časopise Land and Sunshine. Poté, co se rozvedla se svým manželem Staffordem Wallacem Austinem, odstěhovala se do New Yorku; často Setonovy navštěvovala a půjčovali si navzájem knihy. Grace přivítala, když byla Mary byla ochotna řečnit na slavnostních obědech a feministických setkáních. Podobně jako Seton byla charismatickým vypravěčem a dosáhla váženosti jako feministka a zastánkyně práv menšin

Theodore Roosevelt (1858-1919) byl americký státník, spisovatel, historik, cestovatel a ekolog. Pocházel z bohaté rodiny. Ačkoli měl od dětství chatrné zdraví, vedl velmi hektický život. Od klukovských let jej zajímala příroda a život zvířat. Vystudoval Harvardskou univerzitu a rok po promoci, v roce 1881 vydal knihu The Naval War of 1812, která mu vynesla pověst výborného historika. V době Španělsko-americké války nejen vedl Ministerstvo námořnictva Spojených států, ale velel také vojenskému oddílu známému pod názvem Rough Riders. Po válce se angažoval v politice. Ve svých 43 letech se stal 26. prezidentem Spojených států, nejmladším v historii. V úřadu setrval v letech 1901 – 1909. Po skončení prezidentské funkce se vypravil na safari do východní a střední Afriky. Množství zvířat, které jeho lovecká společnost zastřelila bylo neuvěřitelné. Do Washingtonu byly přepraveny tuny nasolených kůží a celých zvířat. Podělily se o ně Národní muzeum a Americké přírodovědné muzeum. Roosevelt byl prvním Američanem, kterému byla udělena Nobelova cena míru. Tohoto uznání se mu dostalo za to, že vyjednal ukončení Rusko – japonské války. V roce 1913 se vypravil na expedici do jižní Ameriky. Nakazil se malárií, a ta mu postupně zničila už tak chatrné zdraví. Zemřel v šedesáti letech. Byl prvním prezidentem, který si vzal ochranu přírody za státnický úkol. V době kdy zastával prezidentský úřad se zasloužil o vznik 150 chráněných území, pěti národních parků a 18 chráněných přírodních památek. Všemožně podporoval skautské hnutí. Se Setonem jej spojoval společný zájem o přírodu, lovecká vášeň, zájem o výchovu mládeže. Poněkud vlažně se zastal Setona ve sporu o důvěryhodnost jeho povídek, který vypuknul v roce 1903 a táhnul se mnoho let. Roosevelt věřil Setonovi, že jeho pozorování jsou pečlivá a přesná, ale měl pocit, že to Seton přehání se zdůrazňováním vědecké hodnoty svých příběhů.

Luther Gulick (1865-1918) byl povoláním lékař. Jako vůdce mládeže v organizaci YMCA nadšeně propagoval tělesné cvičení. Právě on je autorem známého loga ve tvaru trojúhelníku, které znázorňuje filozofii organizace. Společně se svou ženou Charlotte založil organizaci Camp Fire Girls, dodnes existující pod názvem Camp Fire USA. Organizace se ustanovila záhy po vzniku BSA. Seton byl později zvolen do mužského výboru, jehož členem byl i Dan Beard. V průběhu léta 1909 pořádali Gulickovi experimentální tábor pro své tři dcery a jejich kamarádky u svého venkovského domu u jezera Sebago, poblíž South Casco ve státě Maine. Tábor byl úspěšný. Po konzultaci se Setonem se paní Gulicková rozhodla použít indiány jako motivaci pro jejich tábor v roce 1910. Gulick působil v celé řadě dalších organizací, které propagovaly pohyb v přírodě a pěstování těla. Gulickův domov v New Yorku posloužil jako místo častých neformálních schůzek, při kterých Gulick se Setonem diskutovali o potřebných změnách v organizaci. Lutherův syn Halsey později vzpomínal, jak Seton jednoho dne před krbem v jejich obýváku předváděl rozdělávání ohně třením dřev. Když dřeva odložil a vrátil se k debatě, desetiletý Halsey je nepozorovaně odnesl do svého pokoje, a tam se s dalšími dvěma kamarády pokoušel napodobit metodu Černého vlka, aniž by si jich někdo po celou hodinu všiml. Naštěstí se jim podařilo vyloudit jenom trochu kouře a Halsey dřeva po hodině zase opatrně zanesl zpátky k Setonově židli.

Charles Fletcher Lummis (1859-1928) byl americkým novinářem a bojovníkem za práva indiánů. Byl též uznávaným historikem, fotografem a básníkem. Studoval na Harvardu s Theodorem Rooseveltem, ale studia nedokončil. Již v této době se stal známým díky svým básním, které psal na tenké plátky březové kůry, aby je pak prodával a vydělal si tak na studia. V pětadvaceti letech se dal na povolání novináře a začal psát v novinách Los Angeles Times. V téže době se rozhodl projít pěšky vzdálenost mezi Cincinnati a Los Angeles; ušel 3500 mil za necelých 150 dní. Lummis se stal velmi výmluvným zastáncem Kalifornie a Jihozápadu prostřednictvím svých knih, esejí a básní navzdory tomu, že mu ztroskotala tři manželství a že se často nepohodl se svými kolegy, Kladl mimo jiné důraz na oslavování přírody Západu a dědictví národů, které tam žily. V roce 1894 se stal redaktorem časopisu Země sl unce (Land of Sunshine, později Out West) a pozdvihl jej na úroveň velmi kvalitního časopisu, ve kterém publikoval fakta o přednostech oblasti. Když dosáhl materiálního dostatku, vybudoval vlastními silami svůj dům El Alisal a použil stejných architektonických principů, které později aplikoval Seton ve svém Wyndygoulu. Po roce 1899 byl Seton v El Alisal váženým hostem. V debatách strávili s Lummisem mnoho hodin. Vymněňovali si historky a nápady. Don Carlos Lummis byl pro Setona autoritou ve znalostech historie pohraničí a zásoboval jej údaji o výskytu živočichů v době rané španělské éry, stejně jako historkami, které slýchal na svých cestách. Setona fascinovaly Lummisovy indiánské artefakty a chválil jeho Muzeum Jihozápadu. Lummis se záhy začal intenzivně angažovat v úsilí zlepšit poměry v indiánských školách v pueblech Jihozápadu. Postupně se obklopil aktivisty, se kterými později založil organizaci pro boj za práva indiánů a nazval ji Sequoya League. Lummis byl náruživým kuřákem, milencem mnoha žen a holdoval alkoholu. Přesto se mu podařilo vybudovat úctyhodnou knihovnu, nashromáždit rozsáhlou sbírku indiánských předmětů a pořídit velmi ceněné soubory fotografií. Po smrti se jeho dům stal sídlem Společnosti pro historii jižní Kalifornie.

Lincoln Steffens (1866-1936) byl americkým novinářem a politickým filozofem, který překvapil Ameriku svým výrokem „Octl jsem se v budoucnosti a ona funguje.“ Vyjádřil jím svůj obdiv k Sovětskému svazu, který navštívil v roce 1919. Psal pro celou řadu novin a soustřeďoval kolem sebe příznivce socializmu a komunizmu. Jeho vlastní životopis, který vyšel v roce 1931, svědčí o tom, že ke konci života ze svého obdivu poněkud vystřízlivěl. Steffens poznal Setona přes Grace Gallatinovou, kterou znal od dětství. Patřil mezi filozofy, volnomyšlenkáře a umělce, kteří na přelomu století našli v Cos Cob na předměstí New Yorku inspirativnější útočiště, než jakým bylo rychle se rozvíjející se velkoměsto. Seton tam se svou novomanželkou Grace našel vhodný pozemek pro vybudování rodinného sídla, které nazval Wyndygoul. Zcela jistě mu imponovaly některé levicové názory Steffense a strávil s ním nejedno odpoledne procházkou po lukách a debatou o politice. Steffens později o Setonovi napsal: „Myslím, že by většina lidí řekla, že je dětinský v tom, jaké nadšení v něm vzbuzují studánky, potoky, stromy, rostliny a stinné lesní kouty, které jsme spolu viděli. Ani obchodník s realitami, ani původní Američan by nepochopili, co vidí za krásu v neprostupných bažinách a hlubokých lesích. Dali by přednost krajině, kterou někdo před nimi odlesnil. Seton neposuzoval zdejší krajinu jen podle toho, jak se líbila jemu – coby malíři, ale také také podle toho, jak by se v ní asi líbilo zvířatům. Jestli by si ji oblíbili jeleni, veverky, nebo třeba sovy.“

John Collier (1884-1968) byl americkým sociálním reformátorem a advokátem indiánů. Již na studiích na Kolumbijské univerzitě začal rozvíjet filozofii, která později ovlivnila jeho práci pro podporu indiánů. Zajímal jej dopad průmyslového věku na život lidí. Propagoval názor, že společnost se stala příliš materialistickou a individualistickou a tvrdil, že Američané musí znovu v sobě najít smysl pro společenství a zodpovědnost. V letech 1919 až 1921 studoval historii a tehdejší život indiánů v pueblu Taos a došel k závěru, že bílá civilizace nemá právo zničit kulturu indiánů. Nabyl přesvědčení, že mají-li indiáni přežít, musí zpátky získat alespoň část pozemků, které jim běloši vyrvali. Začal usilovat o zrušení pozemkového zákona z roku 1887, který tehdy krádež území legalizoval. Zaútočil přímo na Úřad pro indiánské záležitosti a odhalil jeho praktiky a zkorumpovanost. V letech 1926 – 1927 zpracoval monumentální studii o poměrech v indiánských rezervacích, která je známa jako Merriamova zpráva. Zpráva odhalila selhání federálních úřadů, které přímo vyústilo v zoufalý stav ve vzdělávání indiánských dětí a v chudobu jejich rodin. Ve třicátých letech - v době hospodářské krize - Collier inicioval program Indiánský nový úděl, obdobu Nového údělu, jehož tvůrcem byl prezident Franklin D. Roosevelt. Seton se poprvé setkal s Collierem díky jejich společným přátelům Lutherovi a Charlottě Gulickovým. V té době byl Collier občanským důvěrníkem Lidového institutu (People’s Institute) v New York City. Pracoval také jako vůdce v organizaci Dívky táborového ohně (Camp Fire Girls) a působil v národním představenstvu vůdců této organizace. Ve dvacátých letech sledoval Collier se zájmem Setonovo úsilí v organizování lesní moudrosti. Později se mu vybavil projev, kterého byl svědkem u jednoho oběda v New York City Club v roce 1924. „Seton v něm trval neústupně na názoru, že naděje indiánů Spojených států reprezentují naděje všech indiánů západní polokoule. Byl to on, kdo co nejnaléhavěji mluvil o všech negativních důsledcích pronásledování indiánů v USA pro všechny původní obyvatele – od řeky Rio Grande až po Chile.“

Elbert Hubbard (1856-1915) byl americký spisovatel a vydavatel, umělec a filozof. V roce 1895 založil uměleckou socialistickou komunitu Roycroft ve městě East Aurora ve státě New York. Vydával vlastní časopis The Roycroft Press, který propagoval činnost komunity. Roycrofteři otevřeli vlastní obchody, ve kterých prodávali jednak knihy tištěné na ručně vyrobeném papíře a kvalitně svázané v kůži, a také poněkud výstřední nábytek a umělecké výtvory z jemně vydělané kůže a tepané mědi. Obchody byly také místem, kde pořádali seance radikálních volnomyšlenkářů a reformátorů. Hubbardova druhá manželka Allice byla sufražetka, a tak se v obchodech též scházely sufražetky a feministky. Elbert Hubbard zahynul se svou ženou při plavbě lodí Lusitania, která byla 7. května 1915 zasažena německým torpédem a potopila se. Jeho syn, Elbert Hubbard II., pokračoval v činnosti svého otce až do roku 1938. Seton se s Hubbardem stýkal v době, kdy krátce po svatbě s Grace bydlel v Cos Cob nedaleko New Yorku. Hubbard patřil ke kruhu newyorské inteligence, která se vyjadřovala ke společenským problémům té doby. Hubbard se svou ženou navštěvoval čajové sedánky, které pořádala Grace. Poté, co odešli z New Yorku, Setonovi udržovali s Hubbardovými písemný kontakt. Setonovi se zamlouvaly Hubbardovy útoky na konvenční společenskou a náboženskou morálku a jeho zdůrazňování mystického propojení člověka s vesmírem. Hubbardovy názory se pravděpodobně odrazily v Setonově liberálním smýšlení. Vždy se těšil na každoroční červencové výroční zasedání příslušníků Roycroftu, kde Hubbard hřímal ve svých projevech.

Robert Henri (1865-1929) byl americkým malířem a vůdčí osobností aškánské umělecké školy. Byl bratrancem známé americké impresionistické malířky Mary Cassattové. V roce 1888 odcestoval do Paříže, aby tam studoval malířství na Juliánské akademii a na Koleji krásných umění. Tam se setkal se Setonem a stali se z nich celoživotní přátelé. V roce 1891 se Henri vrátil do USA a založil tam uměleckou skupinu která proslula pod názvem Philadelphia Four. Kromě specifického malířského stylu spojovaly tuto čtveřici myšlenky Ralpha Waldo Emersona, Walta Whitmana, Emila Zoly a Henriho Davida Thoreaua.

Mark Twain (1835-1910) byl jedním z nejúspěšnějších amerických spisovatelů. Seton, který obzvláště obdivoval Marka Twaina a jeho dílo, byl mezi vybranými hosty pozvanými na formální banket do Metropolitního klubu, pořádaného 28. listopadu 1902. Večeře byla svolána u příležitosti 67. narozenin Marka Twaina. Na stole, kde měl Seton určené místo, ležel měděný talíř s karikovaným autoportrétem, který vytvořil sám obdivovaný oslavenec. Ke jmenovce, která nesla jméno Ernest Thompson Seton, byla připojena poznámka „s nejuctivějšími pozdravy od ochočeného zvířete“. Seton na oplátku nakreslil na zadní stranu jídelního lístku kresbu medvíděte, kterou si Mark Twain schoval jako upomínku na tuto oslavu.

Martin Kupka – Logan