Pokračování textu ze strany 51
V tom jeden prajzskej Freiwillig
šrapnelem mu hlavu ufik
– ač už na to neviděl,
přec na Prajzy dál střílel.
Ref.: U kanonu stál,…
Jabůrkova letí hlava,
zrovna kolem jenerála
a křičí: já melduju,
že salutovat nemohu!
Ref.: U kanonu stál,…
Přiletěla puma prudce,
utrhla mu obě ruce,
on rychle boty sundal
a nohama ládoval.
Ref.: U kanonu stál,…
Když však pum a kulek více,
trefilo ho do …munice.
Tu se teprv toho lek,
i s kanonem pryč utek.
A že zachránil ten kanon
do šlechtického stavu on,
povýšen za ten skutek:
Edler von die Jaburek.
Dej mu Pán Bůh věčnou slávu.
„Von” má, ale žádnou hlavu.
Nedělá si z toho nic
– bezhlavých „von” je prý víc.
Byl to úspěch – „u kanonu stál a ládo, ládo, ládo…” zpívali všichni. Ale neopakoval jsem to. Do tatranského prostředí se to nehodilo. Písně kramářské jsou zapomenuty, jako celá jejich doba. Je pravda, že česká píseň nemá patos – jako se mu brání česká povaha. Ale tragika války je zde vyjádřena s ironií, pro kramářskou píseň příznačnou. Česká píseň přišla ve Waldenu zkrátka. Mimo psohlaveckou hymnu „Zelení hájové” snad ještě „Talinský rybník”, „Co to máš, má milá”, „Mladost moje, mladost”. Česká píseň nemá strhující rytmus písní moravských a slovenských. Zbojnická tématika je jí cizí. Rodí se v prostředí vesnickém, selském. Erotický motiv je v ní stejně přítomný, jako v písních s uchvacující citovostí. Zde však vyjádřen – příznačné – vtipem, spíše ironicky. Zpěvák tím něco překrývá – vědomě, záměrně, a všichni tomu rozumí. Znáš tu báseň o Karlu IV. a Buškovi z Velhartic, jak spolu ochutnávají víno, vyzrálé kdesi u Mělníka? Zdá se trpké. Čekej však chvíli. Ochutnej znovu a znovu. Přijdeš mu na chuť. Tak je to s českou písní. Vedle písní valašských, slováckých, slovenských je to chudinka, stojící v koutku. Kdo už si ji zazpívá. Nech plynout čas. Budeš objevovat její prostou krásu. Bez žhavého rytmu. Přijdeš jí na chuť, jako Karel IV. a pan Bušek tomu vínu. Dlouho jsi to nevěděl. Trvalo to. Poznáš, že to je píseň Tvého domova.
