Charles Sealsfield

Z thewoodcraft.org
Charles Sealsfield, asi 1860

Charles Sealsfield (⁕ 3. března 1793, Popovice u Znojma (dnes Popice), Morava – † 26. května 1864, Solothurn, Švýcarsko) rodným jménem Karel Antonín Postl (psáno také někdy Postel), byl nejstarším potomkem z 11 dětí, vinaře a zároveň rychtáře Antonína Postla a jeho ženy Juliany, rozené Raablové. Jeho otec pocházel z Vídně a do Popic se zřejmě přiženil.

Karel byl tzv. „Deutschmährer” čili moravský němec, ale vyrůstal v oblasti u řeky Dyje, kde se hovořilo jak německy tak česky, je tedy možné že ovládal oba jazyky.[1] V letech 1802–1807, kdy navštěvoval na gymnázium v nedalekém Znojmě, se naučil také latinsky.

Když mu bylo 15 (1808) odešel na studia do Prahy, kde bylo sídlo Řádu křižovníků s červenou hvězdou, kterému patřila jeho rodná ves. [2] Během studia filosofie a teologie rozšířil své jazykové portfolio o francouzštinu, angličtinu a španělštinu.[3] Mezi jeho učiteli v Praze byl mimo jiné Bernard Bolzano, který míval také kázání v kostele sv. Salvátora a svými názory nastartoval ofenzivní fázi národního obrození.[4] Roku 1813 složil řeholní slib a o rok později byl vysvěcen na kněze, čímž ukončil svá studia a roku 1816 byl jmenován tajemníkem řádu.[5]

Z titulu své funkce pak objížděl poddanské vsi, kde se stýkal nejenom se šlechtou a úřady ale i poddanými. Díky svému jazykovému vybavení nepotřeboval tlumočníka a měl jedinečnou možnost vidět z bezprostřední blízkosti, jak tristní je situace na venkově v českých zemích.

Po devíti letech toho měl akorát dost. V únoru 1822 se pohádal s velmistrem řádu Köhlerem, který býval v minulosti jeho velký příznivec. Ten nejspíš usoudil, že je to pouze důsledek přepracování, a tak ho 26. dubnu 1823 poslal v doprovodu františkánského lazebníka Kirschbauma do Karlových Var na zdravotní dovolenou. Vrátit se měli 16. května, ale Karel Postl odjížděl s tím, že se už zpátky nevrátí.

10. května 1823 napsal dopis, ve kterém oznámil Züber von Nordheimovi, správci klášterního majetku v Praze, že 14. května pojede přes Plzeň do Teplic a pak přes Brno[6] do Vídně. Původně měl v plánu nastoupit na místo dvorního sekretáře u ministra hraběte von Sanraua. Ale když v Praze dostali jeho list, poslal Köhler do Vídně psaní, že Postl byl pouze na dovolené a jeho závazek vůči řádu dále trvá. Takže když se 29. května Postl sešel s hrabětem, bylo mu oznámeno, že ho kvůli tomu nemůže přijmout.

Útěk do USA

Vrátit už se nechtěl, proto se rozhodl pro útěk do Ameriky. Vzal to přes Graz do švýcarského Zürychu a odtamtud do francouzského Le Havre a lodí do USA, kam na něj rakouská policie nemohla.

V listopadu 1823[7] se vylodil v New Orleans, a podniknul cestu podél Mississippi a údolím Ohia až na východní pobřeží. Usadil se v pennsylvánském městečku Kittanning na řece Alleghany, 44 mil severně od Pittsburghu.

25. října 1825 vyrazil opět na cestu. Tentokrát jihozápadním směrem. Svou cestu zakončil v květnu 1826, nejspíš opět v New Orleans a vyplul zpět do Evropy.[8]

V srpnu dorazil do Le Havre, a pak navštívil Paříž, Frankfurt a jiná evropská města. Právě tehdy si Karel Postl, zběhlý vysokoškolsky vzdělaný kněz, který se začal v USA živit jako nezávislý novinový zpravodaj, změnil jméno na Charles Sealsfield[9]

Od listopadu do června 1827 pobýval v Londýně, kde psal své dvě knihy o USA a Rakousku, které vyšly anonymně v následujícím roce 1828.

15. června 1827 vyplul z Le Havre do New Yorku. Zamířil do Filadelfie, aby přijal místo dopisovatele Cottova žurnálu. V té době byli zrovna Saukové a Foxové donuceni Američany opustit svá loviště v Illinois a odejít na západ za Mississippi. A Karel Postl — nyní již Charles Sealsfield, byl vyslán, aby byl jako novinový zpravodaj u toho, když odcházeli.

Vnímal to jako nespravedlnost, která se mu bytostně příčila, a proto napsal vlastní román – nepochybně inspirován popularitou Cooperovy trilogie – který vyšel anglicky hned v následujícím roce 1829 s titulem “Tokeah: White Rose”. Hlavním hrdinou románu však nebyl jako u Coopera bílý zálesák, ale ušlechtilý indián, kterým zřejmě nebyl nikdo jiný než Tecumseh, o kterém mu vyprávěl v chatě na břehu Mississippi nejmenovaný indiánský stařec.

Zapomenutý autor?

V anglické verzi o tom, co ho vedlo k napsání tohoto románu, není ani slovo. Ale v německé verzi je uvedena předmluva, ve které objasnil svoje pohnutky a že zcela záměrně neuvedl, že se jednalo právě o Tecumseha, neboť válčil proti Američanům po boku jejich nepřátel. A uvedl i zdroje ze kterých čerpal a právě ty ho měly utvrdit v tom, že pravda je na straně indiánů, neboť byly v souladu s tím, co slyšel od onoho indiánského staříka.[10]

Jeho román Tokeah ve spojených státech zapadl. James Fenimore Cooper, který se roku 1833 vrátil do Ameriky, dál pokračoval ve své literární činnosti a byl stále víc a víc populárnější, kdežto on roku 1831 zase odjel.

Zato v Anglii jeho knihy vzbudily velkou pozornost a je dost dobře možné, že na ně narazil Ernest Thompson Seton během svého londýnského pobytu v letech 1879–81, kdy většinu volného času trávil v knihovně. Bohužel příležitost, kdy bylo možné Setona vyzpovídat, kde se dozvěděl o Janu Husovi, čeští woodcrafteři propásli.

Je opravdu velká škoda, že si Miloš Seifert - Woowotanna neuvědomil, že Seton zmínil Jana Husa v The Book of Woodcraft dřív, než dostal první psaní od československých woodcrafterů.[11] – zřejmě předpokládal, že Jana Husa ve světě zná každý. Ovšem nelze vyloučit, že na něj Seton prvně narazil právě v Sealsfieldově knize Austria as it is. A kniha The United States of North America as they are jej mohla přimět k rozhodnutí začít hledat štěstí v USA.

Pokud by si někdo kladl otázku, proč se v takovém případě o Sealsfieldovi nikde nezmínil, existuje jednoduchá odpověď – protože ho v Americe téměř nikdo neznal. Zato knihy Jamese Fenimoora Coopera znal každý.[12] Svou roli mohlo sehrát také to, že krátce předtím, než pustil do práce na The Book of Woodcraft vedl svou dehonestační kampaň vůči Sealsfieldovi Otto Heller, proto se o něm Seton, který nechtěl riskovat zpochybnění důvěryhodnosti svých zdrojů, nezmínil. Nicméně Longfellow, kterého Seton rovněž zmínil, také četl Sealsfieldův román Tokeah, který vyšel znovu roku 1845, spolu s anglickými verzemi Sealsfieldových knih, přeloženými z němčiny.

Zpátky do Evropy

Usídlil se ve švýcarském městečku Feuerthalen a dál publikoval již výhradně německy.

Své knihy vydával na pokračování pod titulem “Lebensbilder aus beiden Hemisphären” (Obrázky ze života obou polokoulí). Aby zjistil, co je nového, vyrazil opět do USA a v letech 1837–1838 navštívil západ.

Výsledkem byla další série knih, kterou začal vydávat po návratu (1839) pod názvem “Die Deutsch-amerikanischen Wahlverwandtschaften” (Německo-americké soužití).

Amerika objevuje Sealsfielda

Anglické překlady jeho knih z němčiny se v USA objevily až roku 1844.

Souborné vydání jeho knih Die Deutsch-amerikanischen Wahlverwandtschaften, Süden und Norden[13] a Das Kajütenbuch, oder nationale Charakteristiken[14], které z němčiny do angličtiny přeložil Gustav C. Hebbe, L.L.D. (1804–1893) ve spolupráci s Jamesem Aberighem MacKayem, M.A., vyšlo pod názvem Life in the New world, or Sketches of american society. New York: J. Winchester, New Wolrd Press. 1844.

Vybrané kapitoly z jeho starších německy vydaných knih přeložil do angličtiny Frederick Hardman (1814–1874). Svůj kompilát vydal roku 1852 v Anglii, pod názvem Scenes and adventures in central America. London, Edinburgh: W. Blackwood and sons. 1852. A o tři roky později také v USA pod názvem Frontier life, or Scenes and adventures in the South West. New York: Miller, Orton & Mulligan. 1855.

Předpovědi se naplňují

Svou publikační činnost zakončil roku 1846 vydáním svých sebraných spisů v německém Stuttgartu. A roku 1847 se odstěhoval ze Švýcarska do německého Shaffhausenu.

O rok později (1848) došlo v Rakousku k revoluci, ale doba ještě nebyla zralá na demokracii. Kroměřížský sněm byl rozpuštěn a došlo k utužení monarchie. Uspokojeni byli pouze Maďaři. To nepochybně opět přitáhlo pozornost Angličanů k jeho knize o Rakousku.

Roku 1851 se nastěhoval do penzionu „Zum Schwarzen Adler”, který patřil Elise a Marii Meyerovým. Elisa se stala jeho přítelkyní, s níž korespondoval do konce svého života.

Po dvou letech opět vyrazil do USA (1853). Pobyl tam pět let a vydělal velké peníze investicí do amerických železničních společností, za které si po návratu do Evropy (1859) koupil nedaleko Solothurnu ve Švýcarsku dům „Unter den Tammen”, kde žil až do své smrti.

Jeho německy vydané knihy se pochopitelně četly i Čechách. Obdivovatelkou díla Charlese Sealsfielda byla Božena Němcová, která ho považovala za Angličana. Ve svém dopisu synu Karlu Němcovi z 23. 12. 1856 napsala: Když chceš číst zábavné, čeť Goetheho, Schillera - z novějších Gutzkova, romány Bozovy (Dickens) - Marryatta - Coopera - Angličané mají krásnou literaturu - jmenovitě dostaneš-li vypůjčit Sealsfielda (vysloví se Silsfild) romány o Americe. - Ty jsou velmi krásný. - Přitom bys i něco se naučil. [15]

Ani Amerika neušla svému osudu. 12. dubna 1861 vypukla občanská válka mezi Severem a Jihem, ale jejího konce se již nedočkal.

Zemřel v 71 letech, 26. května 1864, na rakovinu žaludku. Teprve tehdy vyšla najevo jeho pravá identita. Své pravé jméno totiž uvedl v závěti, kde ustanovil univerzálními dědici svého majetku manželské potomky sedláka a rychtáře v Popicích u Znojma Antonína Postla a jeho ženu Juliany – své sourozence.

Záhadný Sealsfield

První článek o Sealsfieldovi vyšel v Lipsku 1864 z pera Alfreda Hartmana Solothurna[16] a o rok později v německém časopise Unsere Zeit publikoval svůj článek Charles Sealsfield. Ein literarisches Portrait, Rudolph Gottschall.[17], který byl 1870 přetištěn v knize Porträts und Studien vydané také v Lipsku.

Faktograficky je nejcennější knihu, o něm napsal Victor Hamburger[18], který navštívil jeho rodnou obec a vyhledal žijící pamětníky. Mezi jeho informátory patřil o Oskar Meister ze Znojma, který o 13 let později sepsal o Sealsfieldovi-Postlovi, vlastní knihu (1892).[19]

V téže době Sealsfielda „objevil” během studií Albert Bernhardt Faust. Charles Sealsfield, (Carl Postl) der dichter beider hemisphären. Sein leben und seine werke. Weimar. 1897. The Life and Works of Charles Sealsfield (Carl Postl) záznam z jeho obhajoby z roku 1893.

Ale pro Američany byl v té době Sealsfield dávno zapomenutou postavou, o které nikdo nic netušil. A Faustova německy psaná akademická práce na tom mohla jen stěží něco změnit. Nicméně v literárních kruzích se vlna zájmu o Sealsfieldovy knihy přeci jenom zvedla. Ale poté, co akademik Otto Heller, označil Sealsfielda za plagiátora (1908, 1910), opět opadla.

Na Fausta navázal svou knihou Bernhard Alexander Uhlendorf[20], který publikoval se svými poznámkami Sealsfieldovu knihu Nathan, der squatter-regulator – v němčině.[21]

První kritické práce v angličtině vyšly až ve 30. letech 20. století.

Leon, Theodore Herzl: The Mexican novels of Charles Sealsfield : a study of their origin, sources, and historic truth. Saint Louis, Mo., 1936.
Dallmann, William Paul: The spirit of America as interpreted in the works of Charles Sealsfield. St. Louis, Mo. 1937.

Až roku 1969 vyšla v USA kniha Jordana, Emila Leopolda, která uvádí vybrané pasáže ze Sealsfieldových knih, doplněné komentářem[22], a o rok později vyšla původní anglická verze knihy The United States of North America as they are. Kniha Austria as it is, vyšla až o dalších 30 let později (2004).

To u Čechů byla situace zcela jiná. Protože nevěděli nic o jeho rodině, automaticky předpokládali, že se cítil jako příslušník českého národa. Což nelze vyloučit, žel ani doložit. Faktem zůstává, že jeho sympatie v knize o Rakousku, jsou na české straně. Ovšem nezapomínejme, že národnostní propast mezi Čechy a Němci se otevřela až po roce 1848, a řada obrozenců, včetně ikony české literatury Boženy Němcové, byla německého původu.

První Sealsfieldovou knihou přeloženou do češtiny byl Bílá růže (Tokeah), vypravování z doby americko-anglické války 1812, kterou přeložil a vydal Antonín Novák v americkém Milwaukee roku 1902. Po ní následovaly další překlady již vydané v Čechách:

Kniha o kajutě čili Národní charakteristiky (Praha, Otto, 1903)
Republikáni (Román ze života Indiánů, přeložil Antonín Macek, Praha, A. Svěcený, 1917)
Bílá růže (Druhá část románu Republikáni, přeložil Antonín Macek, Praha, Svěcený, 1918)
Věřitel ze záhrobí (přeložil Adolf Gottwald, Praha, Girgal, 1918)

Po vzniku Československa nadšení opadlo. Nejspíš proto, že se ukázalo, že původem nebyl Čech, ale Rakušan. A po 2. světové válce bylo veškeré obyvatelstvo Popic, včetně jeho dědiců, odsunuto. Nicméně začaly opět vycházet překlady jeho knih:

Bílá růže Oconeů (úprava Arno Kraus (starší), fotopřílohy, vydal Antonín Dědourek, Třebechovice p. O., 1947)
Tokeah aneb Bílá růže (z něm. předlohy Tokeah oder die weisse Rose přeložila a doslovem opatřila Milada Šimsová, ilustrace Jan Javorský, Praha, Práce, 1959, 1964 a 1972)
Dívka od řeky Natchez (Na námět románu Charlese Sealsfielda Legitimní a Republikáni upravil Arno Kraus (mladší),[p 3] ilustroval Jan Javorský, Praha, Olympia, 1973)

A po roce 1989:

Rakousko, jaké je (přeložil Petr Horák, předmluvu a poznámky napsal Dušan Uhlíř, Praha, Odeon, 1992)
Kniha o Kajutě neboli Charakteristiky národů (překlad Jindřich Buben, Město Znojmo za spolupráce s Městskou knihovnou Znojmo, 2006)

V roce 2018 o něm vyšla v češtině kniha Chlapec od řeky Dyje (2018, Magalhaes-Cano), kterou napsal mořeplavec a Sealsfieldův rodák z podyjí Rudolf Krautschneider.

Dílo

Svou první knihu vydal pod pseudonymem C. Sidons, v německém Stuttgartu, těsně před návratem do USA. Aby snad čtenář nebyl na pochybách, uvedl, že je autor občanem Spojených států severoamerických. U dalších prací vydaných v němčině, už pro jistotu žádné jméno neuváděl, ale nikdy se neopomněl přihlásit ke svým předchozím knihám. Díky tomu víme, co všechno napsal.

Je velmi pravděpodobné, že svou první knihu o USA psal Sealsfield v němčině během svých cest po USA, a pak si ji také sám přeložil do angličtiny. Během překladu se rozhodl původní knihu přepracovat, proto u dalšího vydání změnil název. Knihu o Rakousku již psal rovnou v angličtině, pro Angličany. Ale protože se obával udání, raději tuhle knihu vydal anonymně. O německé verzi nejspíš ani neuvažoval, protože by ho čeští Němci sežrali. Ale přeložil tu knihu do francouzštiny.

Jeho další knihy psané v němčině už byly politicky víceméně neškodné. Jejich anglické verze, které začaly vycházet od roku 1844 už překládali jiní.

1827 – Die Vereinigten Staaten von Nordamerika: nach ihrem politischen, religiösen und gesellschaftlichen Verhältnisse betrachtet : mit einer Reise durch den westlichen Theil von Pennsylvanien, Ohio, Kentucky, Indiana, Illinois, Missuri, Tennessee, das Gebiet Arkansas, Missisippi und Louisiana. Stuttgart, Tübingen: J. G. Cotta.
1828 – anonymně publikovaná verze výše uvedené knihy v angličtině: The United States of North America as they are. London: W. Simpkin and R. Marshall.
1828 – anonymně publikoval text, kterým se vypořádal s Rakouskem. Ale očividně se obával následků, protože místo jména autora bylo uvedeno pouze vyhýbavé “By an eye-witness” (česky “od očitého svědka”) a kniha vyšla, stejně jako ta o američanech, až po jeho odjezdu do USA Austria as it is; or, Sketches of continental courts. London: Hurst, Chance, and Co. 1828
1828 – ve stejnou dobu vyšel také její francouzský překlad L'Autriche telle qu'elle est; ou, Chronique secrète de certaines cours d'Allemagne, par un témoin oculaire. Paris. A. Bossagne.
1828 – vyšla i přepracovaná verze původní knihy o USA, vydaná anonymně, ovšem již s odvolávkou na výše uvedenu knihu o Rakousku, z března 1828: The Americans as they are: described in a tour through the valley of the Mississippi. London: Hurst, Chance, and Co.
1829 – pod vlivem setkání se staříkem z kmene Sauků vydal anonymně dvoudílný román Tokeah, or The White Rose. 1 díl a 2 díl. Philadelphia: Carey, Lea & Carey.
1833 – po přesunu do Švýcarska vydal do němčiny přeloženou, přepracovanou verzi svého románu Tokeah, rozšířenou o předmluvu napsanou 30. září 1831 v Alexandrii v Lousianě. Kniha vyšla ve třech dílech, pod názvem Der Legitime und die Republikaner. Zürich: Orell, Füssli und Compagnie.
1834 – Seufzer aus Oestreich und seinen provinzen. Leipzig: Literarisches Museum.
1834 – Transatlatischen Reiseskizzen 1. díl a 2. díl. Zürich: Orell, Füssli und Compagnie. 1834.
1835 – V třech dílech vydal Der Virey und die Aristokraten 1. díl, 2. díl a 3. díl. Zürich: Orell, Füssli und Compagnie. 1835.
1835 – Ve třech dílech vydal knihu o transoceánské cestě hraběte (esq) Ralpha Doughby Lebensbilder aus beiden Hemisphären. 1. díl, 2. díl a 3. díl. Zürich: Orell, Füssli und Compagnie. 1835.
1837 – Jako 6. díl série Lebensbilder aus beiden Hemisphären uvedl knihu Nathan, der Squatter-Regulator: oder, Der erste Amerikaner in Texas. Zürich: Friedrich Schulthess.
1839 (1840) – pokračoval novou sérií knih, vydávanou pod níázvem Die Deutsch-amerikanischen Wahlverwandtschaften. 1. díl, 2. díl, 3. díl a 4. díl. Zürich: Friedrich Schulthess. 1839 a 1840 (4 díl).
1841 – vydal knihu Das Kajütenbuch, oder nationale Charakteristiken. München: G. Müller. 1841. Z němčiny do angličtiny přeložil Ch. Fr. Mersch jako The cabin book: or, Sketches of life in Texas. New York: J. Winchester, 1844.
1842 – publikoval ve dvou dílech knihu Süden und Norden 1. díl a 2. díl. Stuttgart: J.B Metzler. 1842. Z němčiny do angličtiny přeložil Joel Tyler Hendley (1813–1897). Kniha vyšla po názvem North and South, or, Scenes and adventures in Mexico. New York : J. Winchester. 1844
1843 – vyšla jeho kniha Pflanzerleben. Stuttgart, J.B. Metzler, 1843.
1846 – byl rok, kdy vyšla v rámci sebraných spisů jeho poslední kniha. Opět ve dvou dílech (jako 7. a 8. díl) Morton, oder die grosse Tour. Stuttgart, J.B. Metzler, 1846.

Odkazy

  1. ↑ Tomáš Čapek ve své knize Naše Amerika, z r. 1926 uvádí (str. 76), že se o Postlovi (Sealsfieldovi) vyprávělo, že „byl zběhlý v češtině”. Bohužel žádný konkrétní zdroj však neuvádí. (Poznamenal Keny)
  2. ↑ Údajně tím vyhověl přání matky, která z něj chtěla mít kněze, ale nelze vyloučit, že za tím bylo doporučení některého z učitelů, který si všiml chlapcova nadání.
  3. ↑ Viz Oskar Meister, Erinnerungen an Sealsfield-Postl.
  4. ↑ Bylo to období vlastenecké agitace a rehabilitace českého jazyka. Období Josefa Jungmanna a jeho žáků, např. Františka Palackého, Jana Evangelisty Purkyně a dalších.
  5. ↑ http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:de90d461-9a67-11e4-a2db-005056825209?page=uuid:79383100-9a7e-11e4-a2db-005056825209
  6. ↑ Brnem projel 20. května
  7. ↑ Ve stejném roce o pouhé čtyři roky starší James Fenimore Cooper vydal první knihu ze série o zálesákovi “Kožené punčoše” - Průkopníci (The Pioneers).
  8. ↑ Téhož roku 1826, James Fenimore Cooper dopsal a vydal Posledního mohykána, a také odplul z USA do Anglie, kde strávil následujících 7 let. Později napsal ještě tři díly pentalogie.
  9. ↑ 16. září 1826 se tímto jménem podepsal v dopise, který od něj obdržel Cotta, který si od něj následně 27. října zakoupil knihu Nordamerika (Charles Sidons)
  10. ↑
    History of the state of Georgia. Savannah 1802
    Acount of the Indians of the Southern States especially of Georgia. Philadephia.
    Knihy měly být roku 1831 dostupné ve Franklin-Library. Zajímavé je, že po těchto knihách není – na rozdíl od jiných – na webu Hathitrust.org ani jinde ani stopy. Což budí podezření, že byly z univerzitních knihoven, poté co je Charles Sealsfield zmínil v předmluvě k německé verzi vydané roku 1833, někým záměrně vyselektovány. (Poznamenal Keny)
  11. ↑ „If they did not teach us by their lives and deaths that justice and truth are above every consideration of one's country and its laws, then Socrates, St. Peter, St. Stephen, St. Paul, St. John, Becket, Huss, Coligny, Latimer, Ridley, Cranmer — yes, the Lord Himself — all lived and died in vain.” p. 551 in The Book of Woodcraft (1912)
  12. ↑ „To exemplify my outdoor movement, I must have a man who was of this country and climate; who was physically beautiful, clean, unsordid, high-minded, heroic, picturesque, and a master of Woodcraft, besides which, he must be already well-known. … There was but one figure that seemed to answer all these needs: that was the Ideal Indian of Fenimore Cooper and Longfellow.” p. 9, „It was Fenimore Cooper who first put the good Indian on paper — who called the attention of the world to the wonderful woodcraft of these most wonderful savages. … Yet nowhere do we find in Cooper's novels any attempt to take us out and show us this woodcraft. He is content to stand with us afar off and point it out as something to be worshiped — to point it out and let it die. Fenimore Cooper has had many imitators, just as Uncas has had many successors.” p. 361–362 in The Book of Woodcraft (1912)
  13. ↑ North and South, or Scenes and Adventures in Mexico.
  14. ↑ The Cabin Book, or Sketches of Life in Texas.
  15. ↑ NĚMCOVÁ, Božena: Korespondence II. (1853-1856). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-697-4, s. 365–366. - Božena Němcová, dopis č. 321.
  16. ↑ Zwei Skizzen über Charles Sealsfield: Der deutsch-amerikanische Romantiker und Ein aufgeklärtes Literaturgeheimnis.
  17. ↑ Unsere Zeit.
  18. ↑
    1879 – Hamburger, Victor: Sealsfield-Postl : bisher unveröffentlichte Briefe und Mittheilungen zu seiner Biographie. Wien : L. Rosner.
  19. ↑
    1892 – Meister, Oskar: Erinnerungen an Sealsfield-Postl. Wien : Karl Graeser. Autor, který byl z Brna vydal knihu na popud Pavla Střemchy, ředitele vyšší zemské reálky v Brně. Tiskl Josef Groák v Olomouci.
  20. ↑
    Bernhard Alexander Uhlendorf: Charles Sealsfield; ethnic elements and national problems in his works. 1922
  21. ↑ Kniha obsahuje bibliografii (Poznamenal Keny)
  22. ↑ America: glorious and chaotic land; Charles Sealsfield discovers the young United States. An account of our post-Revolutionary ancestors by a contemporary. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall, Inc. 1969.
Citováno z „https://www.thewoodcraft.org/wiki/index.php?title=Charles_Sealsfield&oldid=69529“