Francis Henry Buzzacott

Z thewoodcraft.org

Francis H. Buzzacott (⁕ 25. prosince 1861, Wales, UK – † 16. března 1947, Lake City, Columbia County, Florida, USA) , dnes zcela zapomenutý autor z dřevních dob woodcrafterského hnutí, je autorem první tábornické encyklopedie na světě (1905).

Francis H. Buzzacott se narodil jako Seton, na britských ostrovech. Na rozdíl od Setona nenapsal žádné memoáry, takže nevíme nic o jeho dětství, ale je nepochybné, že měl velice silnou vazbu k rodičům.

Jeho otec, Henry Buzzacott (*1832 London Maryleborne, UK – zima 1899 Swansea, Wales, UK), vyrůstal jako kluk v Londýně ze kterého průmyslová revoluce učinila ponurou, začouzenou a přelidněnou aglomeraci[1]. Nevíme kdy a kde se dal dohromady s Elizabeth Turner (* Leden 1837 UK – 1900>1910 USA), ale v době kdy se narodil Francis už působil jako obecní strážník ve velšském Swansea. Zřejmě se tehdy cítili ekonomicky zajištění, protože o čtyři roky později se narodil druhý syn, William[2]. Ovšem pak otec zřejmě o místo přišel a živil se příležitostnou prací. Během zimy 1867, žili v Bristolu, Gloucestershire kde William zemřel, takže od Francis od šesti let vyrůstal jako jedináček.[3] Další děti si Buzzacottovi dovolit nemohli, protože by je neuživili.

Námořník a voják

Těžko říct, jaké byly sny 15 letého Francise H Buzzacotta, každopádně, v době kdy o rok starší Seton hladověl v Londýně, odešel z domova na moře, aby nebyl rodičům na obtíž.

Jako plavčík se dostal do Kapského města, kde se nechal zapsat do britského armádního sboru, se kterým se v letech 1878–9 zúčastnil jihoafrického tažení (British South African Expedition), které odstartovalo období britských koloniálních válek na tomto kontinentu.[4]

S velrybáři do polárních vod

Po tomto tažení se nechal opět najmout (nejspíš v Kapském městě) na loď. Byl to americký velrybářský škuner „Roswell King” kapitána Josepha J. Fullera[5], který plul na lov velryb ke Kerguelenským ostrovům, ležícím uprostřed Indického oceánu.

Od této chvíle se 18 letý Francis H. Buzzacott považoval za občana USA[6].

O dva roky později, když kapitán Joseph J. Fuller u Kerguelenských ostrovů ztroskotal se škunerem „Pilot's Bride”, byl v posádce lodi ₣ancis Allyn, která trosečníky objevila. A údajně to byl právě on, kdo jako první uviděl za strážního koše na břehu signál přeživších 22 trosečníků. Napsal o tom 9.11.1894 dopis do redakce magazínu Forest and Stream:

Vzpomínka z Antarktidy.

CHICAGO, Ill., 9. listopadu 1884. Redakci Forest and Stream:

V posledním čísle vašeho magazínu jsem si všiml článku o rozmnožovacích zvyklostech tučňáků královských,[7] v němž zmiňujete jako odborníka J. J. Fullera, někdejšího kapitána tuleního a velrybářského škuneru „Roswell King“. Vzhledem k tomu, že ve mně uvedené téma a jméno vyvolalo řadu vzpomínek na časy dávno minulé, domnívám se, že nebude považováno za nevhodné, když k tomu přidám pár slov.

Plavil jsem se s kapitánem Fullerem a když vezmu do úvahy svou zálibu ve vejcích tučňáků, mohu uvedená fakta jen potvrdit. Měl jsem možnost také studovat zvyky tučňáků při hledání jejich vajec (které jsou pro námořníky vybraným soustem).

Mezi námi námořníky bylo zcela běžné, že jsme čas od času navštěvovali jejich hnízdiště, abychom nasbírali plný velrybářský člun vajec, abychom si doplnili spižírnu, protože jich naše posádka čítající třicet věčně hladových mužů denně konzumovala obrovské množství. Při sbírání takové množství vajec, která jsme chtěli sníst, jsme se museli prodírat nespočetným množstvím ptáků. Často jsme u jedné samice našli dvě až pět vajec a jen v několika málo případech se nám nepodařilo najít to jedno skryté o kterém psal pan Hazzard.

To jsme však většinou nechali být, jednak proto, že byla hojnost ostatních a také proto, že ptáci měli účinný způsob, jak se při takovém souboji ohánět svým zdánlivě neohrabaným napůl křídlem, napůl ploutví, kdy úder ze strany protivníka byl jak prásknutí obuškem.

Vzpomínám také na ztroskotání lodi „Roswell King” kdy kapitán Fuller s její posádkou musel strávit v osamění asi šestnácti měsíců na ponurých Desolation Islands, následnou vzpouru jeho posádky a jejch strádání uprostřed antarktické zimy, kdy ani pátrací výprava po nich nenašla stopy. Vzpomínám také na osud, který způsobil že pisovatel [tohoto listu] spatřil z „vraního hnízda” jako první jejich nouzový signál, když jsme i my už propadali zoufalství; když jsme je vyzvedli, byli od hlavy až k patě oděni v kůžích; a pak jsme se s nimi dělili o lůžko a sušenky, když jsme se plavili zpět od pólu oceánem, dokud jsme je neodevzdali do bezpečných rukou v kapetownském přístavu.

Pisateli a lodi „Francis Allyn” vděčí za svoji záchranu. A je hříčkou osudu i to, že dnes kapitán Fuller velí osádce té malé lodi, která se s ním tak spřátelila, „Francis Allyn”.

FRANCIS H. BUZZACOTT[8]

Forest and Steam vol. 43, №.21 Saturday, November 24 1894, p. 443, zdroj➚

Buzzacott neměl sebemenší důvod si něco vymýšlet, protože psal hlavně o tom, jak na Kergualenských ostrovech (Desolation Islands) také sbíral vejce tučňáků. A jak z dopisu plyne, netušil, že kapitán Fuller ztroskotal s jinou lodí, než byla ta, na které se s ním kdysi plavil, což znamená, že prokazatelně nečetl článek publikovaný v tomtéž magazínu o 12 let dříve.[9] A také byl překvapen, že pak stal kapitán Joseph J. Fuller kapitánem lodi, která zachránila a vyrazil s ní opět do míst, kde ztroskotal.[10] Z jiného zdroje by se to jen těžko dozvěděl, protože kapitánova kniha vzpomínek Master of Desolation: The Reminiscences of Capt. Joseph J. Fuller. vyšla poprvé až roku 1980.[11]

Z uvedeného plyne, že po záchraně kapitána Fullera a jeho posádky lodí Francis Allyn zůstal v USA, kde se nechal naverbovat do US army. (1881)

Zde se stal příslušníkem 5. kavalerie Spojených států (Fifth U.S. Cavalry), která v letech 1881–4 podnikla pod vedením poručíka Adolphuse Washingtona Greelyho polární expedici do Arktidy, kterou ovšem z 25 mužů přežili jen čtyři.[12] Jelikož jsou jména všech účastníků známá, víme, že Buzzacott mezi nimi nebyl. Ale nepochybně znal osobně jednoho ze čtyř přeživších – o něco staršího Henryho Biederbicka, který byl tak jako on, později členem National Geographic Society, Explorers' Clubu a Arctic Clubu.[13] Je tedy velmi pravděpodobné, že Francis H. Buzzacott se buď na přípravě této expedice podílel, nebo byl mezi těmi, co následně tahali účastníky téhle expedice z bryndy.

Později ve svých knihách Francis H. Buzzacott uváděl, že v následujících letech 1885–93 pracoval pro úřad vlády Spojených států (U.S. Goverment)

Během té doby se oženil (1890) s Tillií Van Luranee (* Duben 1868 Doylestown, Penn. – 1920<1929 ) se kterou měl tři dcery – Tilii Andrews (2.11.1892 – 19.1.1980 Brunswick, Georgia), Beatrici Ruth (* 14.8.1892 – 8.4.1979 Brunswick, Georgia) a Lillian (*14.1.1894 – před rokem 1900). Ale jen první dvě se dožily dospělosti.

Naturalizován byl až čtyři roky po sňatku (1896).


Ze záznamu, který s vím byl sepsán po skončení španělsko-americké válkyChybná citace: Chyba v tagu <ref>; citace bez názvu musí mít vlastní obsah víme, že v armádě působil v rámci týlového zabezpečení, neboli „provianťáka”. Je tudíž možné, že se podílel na těchto – v obou případech tragických – expedicích logisticky.

Jelikož víme, že to před španělsko-americkou válkou podepsal dvakrát, působil v tomto období pravděpodobně jako kantýnský u 15. pěšího pluku (Fiftheenth U.S. Infantry)


Během španělsko-americké války v roce 1898 vstoupil opět do armády a sloužil u 3. Illionského pěšího pluku jako seržant – později, když začal psát si „vylepšil” hodnost na všeobecně oblíbenou hodnost plukovníka (colonel)

V roce 1899 se rodiče chtěli vystěhovat za synem, ale otec který už měl koupený lístek na podzim zemřel a matka tak dorazila se z Anglie vystěhovala za synem do Ameriky.

Během sčítání roku 1900 už s nimi žila v jedné domácnosti, v Chicagu na 74st. č. 1325, stát Illinois, a její syn Francis H. Buzzacott se živil jako (reklamní?) fotograf a ubral si 5 let

Roku 1906, už jako populární autor outdoorových příruček, se účastnil Wellmanovy polární expedice.

Byl členem NRA, LAS, ACCSA (American and Canadian Sportsmen Association), Americké zeměpisné společnosti, & etc.


Roku 1920 žili již ve vlastním domě na Oakwood Blvd. č. 467. Až na jeho matku, která již byla po smrti. V té době již žil jen z prodeje svých knih. Jeho žena byla v domácnosti a jejich dcery byly stále svobodné. Starší dcera Tilia byla sekretářkou a mladší Beatrice pracovala jako účetní.

9.8.1929 se znovu na Manhattanu oženil se svou sestřenicí Ellen Buzzacott (* podzim 1876 Credinton,Devon, UK – zima 1955 Weymouth, Dorset, UK) a vzápětí vyrazili na roční svatební cestu (do srpna 1930) na lodi Mauretania. Což je důvod, proč není podchycen sčítáním z roku 1930.

Mezi lety 1930–5 se přestěhovali do Georgie. Jejich nová adresa byla 2019 Cook, Brunswick, M D 26, Glynn, Georgia, USA

V roce 1946 už to bylo s Francisem H Buzzacottem zřejmě špatné, protože Ellen odjela zpět do Anglie. Místo ní se přistěhovala Francisova nejstarší dcera Tilia, aby se o něj před smrtí postarala, která tam poznala o 16 let staršího Raymonda Josepha Churchilla (1876 – 21.6.1959), za kterého se těsně před smrtí svého otce (2.1.1947 v Glynn County) ve věku 54 let provdala.

Francis A. Buzzacott https://hdl.handle.net/2027/uc1.31210026471431?urlappend=%3Bseq=1021%3Bownerid=116383952-1000

  1. ↑ Charles Dickens, který v tu dobu začínal svou novinářskou kariéru, popsal tehdejší Londýn ve svém románu Oliver Twist (1838)
  2. ↑ William Henry Buzzacott (⁕ 22. prosince 1865, Swansea, Wales, UK – † zima 1867, Bristol, Gloucestershire, UK)
  3. ↑ Je očividné, že Francisův vztah k otci byl diametrálně odlišný, než vztah Ernesta Thompsona Setona, který byl jenom jedním z potomků.
  4. ↑ https://www.nam.ac.uk/explore/zulu-war
  5. ↑ http://sites.rootsweb.com/~ctnwlbio/fuller_capt_jos.html
  6. ↑ Později, v rámci sčítacích operátů uváděl různé datum, kdy se přistěhoval do USA:
    1900 uvedl že 1876;
    1910 uvedl že 1869;
    1920 uvedl že 1879;
  7. ↑ F. M. Comstock: Breeding habits of King Penguins, Forest and Steam vol. 43, №.20 Saturday, November 10 1894, p. 399–400, zdroj➚
  8. ↑ A Memory of the Antarctic. CHICAGO, Ill., Nov. 9.-Editor Forest and Stream: I note in the last issue of your paper an article on the breeding habits of king penguins, quoting as authority Capt. J. J. Fuller of the then sealing and whaling schooner Roswell King. In as much as the names and subject mentioned brings to me a series of recollections of times long since past I deem that a few after words may not be considered amiss. I cruised with Capt. Fuller, and owing to my fondness of the eggs of the penguin I can vouch for the facts mentioned. I particularly had cause to study the habits of the penguin during my search for their eggs (a choice morsel wit sailors). It was a very common matter among us seamen to frequent their haunts from time to time to replenish our larder, with a whaleboat of eggs, an immense number being consumed daily by our crew of thirty odd always hungry men. We fairly had to force our way through the countless numbers of birds in our search for the immense quantity we desired and consumed. Often we found with the female two to five eggs, and in but few instances failed to find the one concealed as described by Mr. Hazard. This, however, we generally let alone, owing to the abundance of others, and somewhat to the fact that the fowl had an effective way of wielding their seemingly ungainly half wing, half flipper, when so opposed, a stroke of which seemed not unlike a crack from the soft side of a club in an antagonist's hands. I recall the wreck of the Roswell King' and the isolation of Capt. Fuller and her crew for some sixteen months on the dreary Desolation Islands, the subsequent mutiny of her crew and their privations amid an antarctic winter when even a search expedition failed to find trace of them. I recall too the fact that it fell to the lot of the writer first from the crow's nest to note their signal of distress, when by them we too were despaired of; bow we picked them up, clothed in skins from head to feet; how we shared with them our bunk and biscuit, sailing from pole to ocean until we placed them in safe hands in Capetown harbor. To the writer somewhat and to the Francis Allyn was due the rescue. And strange to say, Captain Fuller now commands the little vessel that so befriended him, the Francis Allyn
  9. ↑ Podrobný článek o ztroskotání lodi Pilot's Bride tehdy sepsal jeden ze zachráněných, druhý důstojník John Easmond. Forest and Steam vol. 19, 28.12.1882, zdroj➚
  10. ↑ Mapa plavby škuneru Francis Allyn od září 1891 do května 1893, pod velením kapitána Joseph J. Fullera (1839-1920), kdy strávili 617 dní lovem „elephant seals” v antarktických vodách – https://educators.mysticseaport.org/maps/francis_allyn/
  11. ↑ https://polar-reading.mysticseaport.org/item/a057/
  12. ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Lady_Franklin_Bay_Expedition
  13. ↑ https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/greely-bios/
Citováno z „https://www.thewoodcraft.org/wiki/index.php?title=Francis_Henry_Buzzacott&oldid=76741“