Franz Opelt

Z thewoodcraft.org

Franz Opelt (⁕ 1862, Ústí n. Labem, Čechy – † 6. února 1925, Vídeň, Rakousko) , byl zakladatelem sdružení „Chlapeckých besídek a branců”, které sídlilo v jeho domě ve Vídni. Byla to paramilitární organizace, která se stala pod vedením bývalého rakouského důstojníka Emmericha Teubera zárodkem rakouského skautského hnutí. Pocházel, stejně jako zakladatel rakouského skautingu Emmerich Teuber – z Čech.

Po vyřazení z vojenské kadetky nastoupil svou službu u 3. pěšího regimentu, který tehdy sídlil ve Znojmě odkud byl, jako kadet převelen v říjnu 1885 k Haličskému zeměbraneckému praporu č. 54 ve Wadowicích (dnes Polsko). Odtamtud převelen v dubnu 1887 k Českému zeměbraneckému praporu č. 43 se sídlem v Jičíně, a při tom povýšen na poručíka (Leutenant).

Z Jičína byl přeložen v dubnu 1891 k Českému zeměbraneckému praporu č. 33, který měl kasárna v Praze na Pohořelci, přičemž byl povýšen na nadporučíka (Oberleutenant). V Praze také v říjnu 1892 opustil aktivní službu u zeměbrany a vrátil se do rodného ústí, kde nastoupil ve svých 28 letech službu u městské policie.

V policejní službě

Podle policejního řádu královského města Ústí nad Labem, který přijal tamní obecní výbor 31.května 1865 mohli strážníci městské policie ukládat pokuty do výše 10 zlatých, a v případě její nedobytnosti trestat vězením do 48 hodin. Vybrané pokuty šly do příjmů města.
  • Dohlíželi na pořádek při lidových slavnostech, i během tanečních zábav a plesů. Dbali na dodržování policejní hodiny v hostincích.
  • Vykonávali dohled nad čistotou a bezpečnou průchodností ulic – pouliční žebrotu trestali pokutou nebo vězením. Za pouliční prostituci byla pokuta až 10 zl.
  • Kromě toho dohlíželi také na to aby bylo řádně zajištěno veřejné osvětlení, kontrolovali řezníky aby nešidili zákazníky, trestali rychlou jízdu na ulicích, chytali zdivočelé psy a dokonce cohlíželi i na ochranu hnízdícího zpěvného ptactva.
  • Mezi jejich povinnosti patřil i dozor při koupání a bruslení na řekách, a přísně dohlíželi také na to aby nezletilé děti nebyly zneužívány k pomocným pracím, obzvláště večer ke stavění kuželek v hospodách.

Roku 1885 měla ve stavu 12 strážníků, jednoho městského úředního sluhu, ubytovatele, mistra elektrických sítí a dozorce jatek.

Zdroj: Historie a současnost městské policie v Ústí n. Labem – https://www.mpul.cz/historie-a-soucasnost.html

V březnu 1894 byl jmenován do funkce policejního komisaře. Byl velice aktivní a zřejmě usiloval o těsnější kooperaci policejních úřadů neboť zorganizoval v červnu 1895 setkání zástupců policie z Čech i Moravy. Za jeho působení, byl městský policejní rajon rozdělen do čtyř policejních okrsků se strážnicemi v dnešní Masarykově třídě, Dlouhé ulici (strážnice dvou okrsků) a Malé hradební. A kromě toho zde fungovalo 5 policejních expozitur: v přístavu Krásné Březno, dnešní Bratislavské, Na Skřivánku, dnešní Pražské a Tovární ulici.

Coby ředitelem městské policie, měl k ruce svého předchůdce policejního inspektora Wenzela Holluba[1] a vrchního strážníka Augusta Sachera. Celkem by bylo podřízeno 30 lidí: 2 strážmistři, 3 vrchní strážníci a 25 strážníků. Ústí n. Labem tehdy mělo 27856 obyvatel.

Jeho aktivita ale očividně nebyla po chuti všem, protože se v červnu 1896 objevily články[2] za jejichž otištění byl 6.11.1896 odsouzen sociálně-demokratický redaktor Josef Dobiasch z Ústí n. Labem, pro nactiutrhání.[3]

V listopadu 1898 byl Franz Opelt, záložní důstojník pořádkových oddílů 8. zeměbraneckého pluku v Praze, povýšen na kapitána druhé třídy (Hauptleuten zweiter Classe)

Bývalý voják a policista vůdcem mládeže

V červnu 1900 byl vyznamenán za vzorné služby a nejspíš krátce na to se z Ústí odstěhoval do Vídně, kde zdědil dům, který se stal od srpna 1904 sídlem jím založeného spolku vojenských veteránů.

A pak do jeho života vstoupila podobně jako u Setona náhoda.

Jednoho dne si to před jeho domem mezi sebou rozdaly dvě klukovské party. Dělali u toho takový rámus, že na ně vyběhnul s holí. Nevíme s jistotou, zdali byl někdy ženatý nebo ne, ale tehdy nejspíš žil osamělým životem.[4] Byl vrstevníkem Setona a když viděl odvahu těch chlapců, která se mísila s drzostí bleskla mu hlavou stejná myšlenka, jako Setonovi o několik let dříve.

„Jednoho horkého jarního odpoledne roku 1905 přispěchal na náměstí před svým domem daleko v Erdbergu důstojník ve výslužbě, aby nařídil davu otrhaných chlapců, aby se uklidnili. Chudákovi už každodenní křik chlapců pocuchal nervy, došla mu trpělivost, a tak se náhle postavil mezi rozvášněný dav a výhružně máchl holí.

"Co to děláte, vy darebáci?" křikl na chlapce. "Vedeme válku!" zněla odpověď. Starý voják se musel usmát a s dobráckou tváří požádal chlapce, aby tu hru na válku před ním zopakovali. A když viděl tu neutuchající bojechtivost, ale také radost v mladých očích, rozhodl se navázat se svými bývalými trýzniteli bližší vztahy. Pochválil jejich horlivost a šikovnost a nakonec je pozval na výlet na praterské louky, který se konal příští odpoledne, kdy se nevyučovalo.

Našel se šlechetný přítel dětí, který Opeltovi a jeho malému oddílu bezplatně poskytl útulek v dlouhodobě nevyužívané prázdné budově v domě III na Apostelgasse 9. Rodiče i veřejnost se o věc začali zajímat, a po celé Vídni vznikaly další místní skupiny a tak brzy malé besídkáře v roztomilých námořnických uniformách znali po celém městě.

Jejich pokřik: „Tschinderaßa - bum - der Knabenhort geht um!”[5] záhy znali všude. Hřmotná dechová hudba již zdálky ohlašovala příchod chlapeckých oddílů, které se v rámci jednotlivých okrsků vzájemně předháněly v houževnatosti a odvaze. Velké školy, jako Erdberg, Meidling a Ottakring, dokonce vytvořily střelecké roty, tj. vybavily studenty měšťanských škol puškami, a když pak tyhle roty, v čele se svými malými důstojníky se šavlemi a šerpami rázným krokem pochodovaly ulicemi, neznalo nadšení Vídeňanů mezí. Velice byste se však mýlili, kdybyste se domnívali, že se aktivita těchto houfů omezovala jen na hru na vojáky! Ne, ne, ve výcvikovém plánu bylo třicet různých druhů činností (téměř přesně stejných, jaké praktikujeme my skauti), v zimě doma, ale v létě venku, se chlapci každý den odpoledne po škole cvičili v těchto znalostech a dovednostech , a když se nešlo do školy, tak si kromě nich pod dohledem svých učitelů pro změnu plnili své povinnosti do školy.

Původní Opeltova skupina se neuvěřitelně rychle rozrůstala. Ze starších chlapců, co již opustili [základní] školu, vytvořil Již roku 1907 skupinu branců[6], která se stala vzorem pro předvojenskou školní výchovu, v níž se chlapci dokonce učili střílet z vojenské pušky. A v roce 1908 již čítal spolek vojensky organizovaných besídek a branců ve Vídni již více než deset tisíc členů, ve kterém bylo kromě besídkářů organizováno 2000 branců, co absolvovali předvojenský výcvik. Každoroční závody okresní skupiny na Trabrennplatzu, kde si chlapci veřejně poměřovali své dovednosti v pořadovém cvičení, první pomoci, signalizaci, zákopnické službě, v různých sportovních soutěžích atd., se staly vskutku lidovými slavnostmi takže se budoucnost besídek jevila ve světlých barvách. Ve Vídni už nebyli na ulicích téměř žádní bezprizorní chlapci, protože pracující rodiče, kteří svěřili své děti do mimoškolních klubů, věděli, že jsou jejich chlapci v dobrých rukou, a chlapci sami tam získali mnoho užitečných znalostí.

Ovšem pak v roce 1908 školské úřady pod vlivem úspěchu Opeltovy skupiny nařídily zřízení takových besídek přímo ve školách, čímž začal úpadek vojensky orientovaných co působily mimo školy. Když jsem se v roce 1910 začal zajímat o besídkáře (v roce 1909 jsem byl v Americe, kde jsem se seznámil s mnoha podobnými institucemi), klesl počet chlapců v rámci Opeltovy skupiny na pouhé 4000 a o rok později, když jsem byl jmenován samotným Opeltem do funkce ústředního inspektora spolku, jich už bylo jen něco málo přes 1000, organizovaných v deseti okrscích a k tomu zhruba 200 branců. Svou aktivní práci s mládeží jsem započal jako vedoucí branců v Erdbergu, počátkem roku 1911, v onom legendárním zříceném domě na Apostelgasse a pokoušel se zachránit, co se dalo. Ale brzy jsem si uvědomil, že jsem byl jmenován do své funkce příliš pozdě na to, abych zabránil úplnému kolapsu, a tak jsem se rozhodl založit sdružení nové.

„Z dávných časů”, Emmerich Teuber[7]

Tu historku, jak dal dohromady první chlapeckou besídku, která si hrála na válku popsal ve své memoárové vzpomínce Emmerich Teuber. Takže víme, že nešlo o „souboj” mezi skupinou chlapců a dospělým, ale dvou rovnocených chlapeckých skupin. Franz Opelt, voják ve výslužbě, který do té doby žádnou válku na vlastní kůži nezažil – jenom manévry, neviděl nic špatného v tom, že si chlapci hrají „na válku”.[8] A tak ho napadlo: „Proč nevyužít jejich zájmu?” Nepochybně se na to díval takto: „Pokud se chlapci formou hry připraví již v dětství na budoucí službu v armádě, která vyžaduje poslušnost a kázeň, budou připraveni i na další životní úkoly.”

Využil svých kontaktů a zaopatřil pro chlapce nejenom místo kde se mohli scházet, ale také další vojenské vybavení. Uniformy, stany, aj. Organizoval pro chlapce výpravy, kde se učili orientovat podle mapy, postavit tábořiště, a různé další činnosti které se jim mohly hodit. Vedl je ale zároveň i k tomu, aby byli poslušní vůči starším a řádně plnili své školní povinnosti, což se pochopitelně muselo zamlouvat rodičům.

A to se mu dařilo, protože každý vídeňský kluk toužil po tom, aby mohl nosit uniformu „Knabenhortu” a se svým oddílem zvítězil s souboji oddíly z jiných městkých okrsků.

O tom, jak to vypadalo svědčí článek, který vyšel v pondělí 25. května 1908 v Neuses Wiener Journal.

Přestože byl úspěšný A je zarážející, že pouhých 5 let od chvíle kdy začal s úspěchem pracovat s mládeží, za sebe vyhledal náhradu, již zmíněného Emmericha Teubera, který na troskách Opeltovy organizace začal od r. 1911 budovat rakouský skauting. Jen díky jeho nástupci, vzpomínce kterou mu věnoval, a sporadickým zmínkám v dobovém tisku se nám podařilo zpětně rekonstruovat alespoň část Opeltovy životní dráhy.

Uvádíme ji zde i proto, že Emmerich Teuber v ní uvedl také co bylo podle něj příčinou úpadku Opeltovy organizace:


  1. ↑ Wenzel Hollub stál v čele policie v Ústí n. Labem minimálně od r. 1876
  2. ↑ https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=lmz&datum=18960620&seite=9&zoom=33&query=%22Franz%2BOpelt%22&ref=anno-search
  3. ↑ https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=tsa&datum=18961107&seite=5&zoom=33&query=%22Josef%2BDobiasch%22&ref=anno-search
  4. ↑ Je zajímavé, že se v žádném doposud nalezeném materiálu nevyskytují zmínky o jeho osobním životě. Dokonce i pravděpodobný rok a místo jeho narození se podařilo zjistit víceméně náhodou.
  5. ↑ Volně přeloženo: „Činderasa - hou - besídkáři jdou!”
  6. ↑ „Jugendwehr” doslova „Obrana mladých”.
  7. ↑ „Aus vergangenen Tagen” Emmerich Teuber:
    An einem sommerlich heißen Frühlingsnachmittag des Jahres 1905 war es, als ein pensionierter Offizier auf den Platz vor seinem Wohnhause, weit draußen in Erdberg, eilte, um eine Schar dort herumtollender Gassenbuben zur Ruhe zu weisen. Die Nerven des armen Mannes waren durch das tägliche Gebrüll der Buben kaputt geworden, seine Geduld war zu Ende, und so stand er plötzlich, den Stock drohend schwingend, unter der tobenden Schar.
    „Was treibt ihr Lausbuben denn da?”, rief er den Jungen zu. „Wir spülln Krieg!”, war die Antwort. Da musste der alte Soldat doch lächeln, und gute Miene zum bösen Spiele machend, forderte er die Buben auf, doch das Kriegsspiel vor ihm zu wiederholen. Und als er dann die unbändige Rauflust, aber auch den lachenden Frohsinn in den jungen Augen beobachtet hatte, stand sein Entschluss fest, in nähere Beziehungen zu seinen bisherigen Peinigern zu treten. Er lobte ihren Eifer und ihre Geschicklichkeit, und lud die Schar schließlich für den nächsten schulfreien Nachmittag zu einem Ausflug in die Praterauen.
    Ein edler Kinderfreund fand sich, der Opelt ein schon, seit langer Zeit leer stehendes Gebäude, das Haus III., Apostelgasse 9, kostenlos als Heim für seine kleine Truppe überließ, die Eltern und die Öffentlichkeit wurden für die Sache interessiert, Bezirksgruppen entstanden in ganz Wien, und bald war der kleine Knabenhortler in seiner putzigen Matrosenuniform eine stadtbekannte Figur geworden.
    „Tschinderaßa - bum - der Knabenhort geht um!” – war ein geflügeltes Wort geworden. Schmetternde Blechmusik kündigte den Anmarsch der kleinen Truppen an, die sich an Strammheit und Schneid' in den einzelnen Bezirken schier überbieten wollten. Die großen Horte, wie Erdberg, Meidling und Ottakring hatten sogar Gewehrkompagnien aufgestellt, d. h. die Hortler aus den Bürgerschulen waren mit Spielereigewehren ausgerüstet worden, und wenn diese Kompagnien geführt von ihren kleinen Säbel und Feldbinde tragenden Offizieren dröhnenden Schrittes heranmarschiert kamen, dann kannte die Begeisterung der Wiener keine Grenzen. Aber ihr würdet euch gewaltig täuschen, wenn ihr annehmen würdet, dass sich die Tätigkeit der Horte nur auf das Soldatenspiel beschränkt hätte! Nein, nein es gab dreißig verschiedene Beschäftigungsarten im Ausbildungsplan (fast genau dieselben, die wir Pfadfinder üben), und im Winter in den Heimen, im Sommer aber im Freien wurden die Hortbuben in den schulfreien Nachmittagsstunden in all' diesen Künsten und Fertigkeiten geschult, nebenbei aber auch unter Aufsicht von Lehrern zur Erledigung ihrer Hausarbeiten für die Schule verhalten.
    Unheimlich rasch entwickelte sich Opelt's Gründung nach aufwärts. Schon 1907 hatte er für die schulentlassenen Burschen die sogenannte Jugendwehr geschaffen, eine vorbildliche Schule militärischer Vorbereitung, in der die Jungen sogar im Schießen mit dem Armeegewehr unterwiesen wurden, und im Jahre 1908 zählte der Verband der militärisch organisierten Knabenhorte und Jugendwehren Wiens schon mehr als zehntausend Knabenhortler und 2000 Jugendwehr Frequentanten. Die jährlichen Wettbewerbe der Bezirksgruppeu am Trabrennplatze, bei denen die Jungen ihre Fertigkeit im Exerzieren, der ersten Hilfe, Signalisieren, Pionierdienst, in den verschiedenen Sportzweigen usw. öffentlich erprobten, waren zu richtigen Volksfesten geworden, und die Zukunft der Hortidee schien gesichert. Schon gab es ja fast keine Gassenbuben mehr in Wien, die arbeitenden Eltern, die ihre Kinder den Horten anvertraut hatten, wussten ihre Buben in guter Hut und die Jungen selbst erwarben eine Menge nützlichster Kenntnisse.
    Da verfügten 1908 die Schulbehörden, veranlaßt durch den Erfolg der Opelt'schen Gründung, die Errichtung von Knabenhorten in den Schulen selbst, und damit begann der Verfall der militärischen Horte. Als ich, 1910, mich für die Knabenhortsache zu interessieren begann (ich war 1909 in Amerika gewesen, und hatte dort eine Menge ähnlicher Einrichtungen kennen gelernt), war der Stand der Opelt'schen Horte schon auf 4000 Buben gesunken, und ein Jahr später übernahm ich, von Opelt selbst zum Zentralinspektor des Verbandes ernannt, kaum mehr als 1000 Hortbuben in zehn Bezirksgruppen und ungefähr 200 Jugendwehrleute. Ich hatte meine Tätigkeit als Jugendführer anfangs 1911 als Leiter der Erdberger Jugendwehr in jener sagenhaften Hausruine in der Apostelgasse begonnen, und sollte nun im Hortverbande retten, was noch zu retten war. Wie ich aber bald erkennen musste, war ich zu spät berufen worden, um dem Zusammenbruche vorzubeugen, und so entschloss ich mich zu einer Neugründung.
    – https://pfadfindermuseum.org/Geschichte/Pfadfindergeschichte/knabenhortundjugendwehr.html
  8. ↑ Na válku si hrával jako kluk i Tomáš Garrigue Masaryk. Viz Čapkovy Hovory s T.G.M..
Citováno z „https://www.thewoodcraft.org/wiki/index.php?title=Franz_Opelt&oldid=93699“