Hektický rok 1910

Následující text byl původně napsán jako šestá část série kapitol z historie woodcrafterského hnutí, která vyšla v časopise Woodcraft 2/2017 a některé formulace již neodpovídají současným poznatkům. Proto, v současné době, prochází text aktualizací (Poznamenal Keny, 6. února 2022)

Rokem 1902 začala nejaktivnější Setonova éra. 28. prosince 1902 zemřel ve věku 80 let jeho otec, Joseph Logan Thompson. V Setonových očích despota, co tyranizoval celou rodinu, takže se cítil konečně volný. Inspirován skupinou chlapců se ve Wyndygoulu vrátil do svých chlapeckých let. Jejich prostřednictvím znovu ožily vzpomínky na jeho vlastní dětství, které promítnul do další série článků, tentokrát beletristicky laděných, jež vydal 24. října 1903 jako knihu, s názvem Two Little Savages – Dva divoši.

Nebyl to pouze román o chlapcích, co si hrají na Indiány. Ostatně, to může potvrdit každý kdo knihu četl, neboť je prošpikována návody jak si k takové hře zaopatřit vše potřebné. Kromě toho ovšem do ní Seton v postavě starého Caleba promítnul také svou představu o tom, jaká by měla být v chlapeckém světě role dospělých.

Kniha byla přirozeným doplňkem útlého svazku, vydaného nakladatelstvím The Curtis Publishing Company, který obsahoval přehled dosud přiznaných činů. Bohužel žádný exemplář tohoto vydání, který by bylo možné digitalizovat se však dosud neobjevil.

Konečně se na Setonovy usmálo štěstí také v osobním životě. Po sedmi letech manželství Grace konečně otěhotněla a v lednu 1904 jim narodila dcera Ann. Seton s ohledem na fakt, že mezi sourozenci měl prakticky výhradně bratry, zřejmě neočekával, že nebude mít syna. V každém případě se tím nenechal zaskočit. A na zvědavé dotazy novináře listu The Indianapolis News ani ne čtrnáct dní po jejím narození reagoval takto:

Jsme oba s mou paní velmi šťastní. Malá po narození vážila 7 liber a 12 uncí. Během prvního dne sice ztratila na váze jednu unci, což mne znepokojilo, ale byl jsem ubezpečen, že všechny děti po narození na váze mírně ztratí.

Ann bude dítěm přírody. Budeme ji učit plavat hned jak se naučí chodit. A bruslit, jakmile se naučí plavat. V létě bude běhat bosa a prostovlasá, tak jako indiáni. V zimě asi ne, ale v přírodě bude co to jen půjde. Každopádně se oba chceme plně věnovat výchově naší Ann.

Půjde ve všech směrech o indiánský život. U nás v Cos Cobu, v Connecticutu, žijeme hlavně venku. Říkáme tomu místu Wyndygoul, podle místa ve Skotsku, odkud pochází moje rodina. Tady se pokoušíme přiblížit k primitivnímu životu v lesích jak jen to je možné. Tam si po 1. dubnu zařídíme svůj stálý domov a do města budem vyrážet tak jednou za měsíc, nebo možná až přijde zima.

Tam bude malá Ann vyrůstat. Nebude-li špatné počasí, bude spát venku. Četl jsem o lidech co spávají venku i za teploty hluboko pod nulou. A jsem přesvědčen, že i my budem nechávat spát malou Ann venku i když bude pod nulou.

Jenže program, který rozjel prozatím s děvčaty nepočítal a už vůbec s miminy. Hlavní břemeno péče o malou Anyu tedy zůstalo na Grace, která upozadila svou kariéru a jako šedá eminence v pozadí, působila na svého muže.

Seton neusiloval o vytvoření organizovaného hnutí. Podle jeho názoru měly vznikat woodcrafterské tlupy spontánně a v jejich čele měli stát jedinci požívající v rámci každé takové skupiny tu nejvyšší autoritu. A to bylo možné zajistit pouze demokratickou volbou.

Právě to byl revoluční prvek jeho výchovné metody se kterým nikdo jiný do té doby nepracoval – přimět chlapce k tomu aby si sami zvolili své zástupce, které budou ochotni bezpodmínečně poslouchat.

V roce 1902 sice existovala v USA celá řada organizací pracujících s mládeží, ale u všech organizovali činnost mládeže placení dospělí instruktoři. Podle Setonova názoru se však dospělí vůbec neměli mezi chlapce míchat. Dospělý měl fungovat podle jeho představ pouze jako rádce, který usměrňuje jejich činnost tak, aby nebyla v rozporu s dobrými mravy a skupinu pouze zaštiťuje z hlediska práva.

Takový přístup pochopitelně dráždil dospělé pracovníky s mládeží, pro které bylo nepředstavitelné, že by si měli mladí dělat co sami uznají za vhodné. Zřejmě to pociťovali jako ohrožení své pozice. Pochybovali dokonce i o svobodné vůli „Setonových Indiánů“, jak posměšně říkali prvním woodcrafterům z Greenwiche. Domnívali se, že je Seton ovládá pomocí hypnózy. Ovšem s tím, jak se objevily další tlupy, inspirované články z magazínu Ladies Home Journal, které neměly přímou vazbu na Setona, museli připustit, že na jeho metodice něco je a tak pejorativní nádech tohoto označení brzy vymizel.

Seton sám hovořil od samého počátku o „woodcrafterských indiánech“. V úvodní kapitole třetího vydání Svitku z r. 1904, které vyšlo pod názvem „The Red Book“ píše:

„The Woodcraft Indians have been organized to give young people the advantages of camp life without its dangers. … The Indian plan has been adopted in preference to others because its picturesqueness takes immediate and complete hold of the boys.“

Indiánská tématika na dětských táborech, které pořádala Y.M.C.A., nebyla nic nového. Ale hrála podobnou roli, jako na různých tématicky zaměřených táborech co se organizují dnes.

Setonův plán však byl jiný. Chtěl přilákat prostřednictvím indiánské romantiky mladé lidi k woodcrafterskému programu, který je měl přivést k tomu, aby se dále rozvíjeli samostatně.

Nešlo mu o vytvoření organizace, slůvko „organized“ je v tomto případě v češtině silně zavádějící, protože v případě Woodcraft Indians nebyli žádnou organizací. Skupiny „woodcrafterských indiánů“ vznikaly zcela spontánně. Neexistovalo žádné náčelnictvo, které by jednotlivé kmeny nějak zaštiťovalo a direktivně zasahovalo do jejich činnosti. Samospráva pod vedením zkušených – to nebyla žádná fráze. Seton důsledně odmítal vůdčí roli dospělých.

Setona uznávali za hlavního náčelníka a tím co měli společné, byl jím vydávaný přehled uznaných orlích per, jehož původní název The Red Book byl od r. 1906 změněn na The Bich-Bark Roll – Svitek březové kůry.

Jakýkoliv jiný způsob organizace by znamenal omezující závazek, jaký si ani Seton nemohl dovoli. Jako spisovatel byl závislý na prodeji knih, který podporoval svými přednáškami. A s tím bylo spojeno prakticky neustálé cestování.

V létě 1904 byl přítomen dalšímu táboření, ale již v září vyrazili s Grace na plavbu po řece Ottawě a ned po ní, v říjnu 1904 podnikl Seton přednáškové turné po Anglii, kde propagoval mimo jiné i woodcrafterský program. Ovšem s pramalým úspěchem.

Bylo zřejmé, že bez člověka, který by se woodcrafterským skupinám systematicky věnoval to přeci jenom nepůjde. Proto zjara následujícího roku 1905 kontaktoval Edgara M. Robinsona, který byl tajemníkem Mezinárodní komise Y.M.C.A. pro práci s mládeží a pozval ho k sobě na Wyndygoul – jak už jsem popsal dříve. Ten pak začal propagovat Setonův woodcrafterský program v rámci táborů, které pro mládež pořádala YMCA. Brzy se tak objevily i woodcrafterské skupiny, které se o Indiány vůbec nezajímaly.

Seton v létě 1906 opět vyrazil do Anglie. 30. října 1906 se v londýnském hotelu Savoy setkal s Baden-Powellem, na kterého jej zřejmě upozornil Rudyard Kippling. kterého se pokusil zaháčkovat podobně, jako Robinsona.

Jenže Baden-Powell měl svoji vlastní představu o tom, jak tuto věc uchopit. Byl starší než Seton a rozhodně nesouhlasit se setkáním proto, aby hrál druhé housle. Materiály, které mu Seton poskytnul (zřejmě proto, aby je upravil pro použití v anglickém prostředí) částečně využil během experimentálního tábora v zátoce Brown Sea, ale po metodické stránce se vydal zcela odlišnou cestou.

Baden-Powell, měl na rozdíl od Setona organizační zkušenosti z armády, takže věděl, že pokud má taková organizace uspět v širším měřítku, nemůže spoléhat jen na vlastní aktivitu chlapců a své řízení opírat o přirozené autority mezi nimi. Jeho organizační model kopíroval uspořádání v armádě. A měl mnohem větší šance na úspěch, než ten Setonův, protože nevyžadoval samostatné myšlení jednotlivce, ale loajalitu k vůdci. Britské chlapce nelákala hra na indiány, pro kterou většinou ani neměli vhodné podmínky. V městském prostředí se mnohem snáz hrálo na zvědy. Seton měl na rok 1907 naplánováno šestiměsíční putování arktickou prérií. Zřejmě z tohoto důvodu vyšlo 6. vydání Svitku březové kůry již v prosinci 1906. Od jara do podzimu byl mimo civilizaci, o osud Woodcrafterských indiánů se příliš nestaral a dění v Anglii nesledoval.

Po návratu se zašil do Wyndygoulu a poznatky z cesty zpracoval do knihy Arktickou prérií, kterou dokončil během následujícího roku 1908. Pro odreagování se věnoval místním úpravám. Kupř. na jaře nechal vybudovat umělý ostrůvek s dutým stromem, aby mohl pozorovat hnízdění ptáků.

Aktivně také loboval spolu s dalšími členy Camp Fire Club of America, za ochranu divoké zvěře v USA, a r. 1910 byl zvolen jeho prezidentem.

To už však začaly z Anglie pronikat první informace o Boy Scouts a Seton začal mít nepříjemný pocit, že něco je jinak, než si představoval. Nicméně náhoda mu přihrála příležitost aby přeci jenom stanul v čele amerických skautů.

Roku 1910 se Baden-Powellův skauting přelil do USA.

Kde je Hurst?

26. března 1910

Článek England's Boy Army od Sydney Brooka Harper's weekly. v.54 pt.1 March 26 1910, zdroj^➚

4. května 1910

4. May 1910 článek v The Brooklyn Daily Eagle

8. července 1910

Info o vydání Setonovy příručky Boy Scouts of America The Christian advocate, September 8, 1910 p. 1263 (23), zdroj^➚

29. září 1910

Článek o woodcrafterském táboře na Silver Bay The Christian advocate, September 29, 1910 p. 1356 (12), zdroj^➚

23. července 1910

Společná večeře za účasti Setona, Bearda a Baden-Powella 23.7.1910 v hotelu Waldorf-Astoria The New York Observer, September 29, 1910, p. 410, zdroj^➚

Následující text byl původně napsán jako čtvrtá část série kapitol z historie woodcrafterského hnutí, která vyšla v časopise Woodcraft 4/2016 a některé formulace již neodpovídají současným poznatkům. Proto, v současné době, prochází text aktualizací (Poznamenal Keny, 6. února 2022)

Během roku 1909 začala popularita skautingu zvolna prosakovala do USA, kdežto zájem o Woodcraft Indians naopak začal opadat, proto H. W. Lanier z vydavatelství Doubleday Page na Setona tlačil, aby woodcrafterský program upravil tak, aby byl přijatelný i pro ty co se nechtějí zajímat o Indiány.

Aby si o tom mohl Seton udělat lepší představu zřejmě dostal při tom do rukou i poslední revizi Baden-Powellovy příručky, protože zhrzený Seton Baden-Powella v lednu 1910 osočil otevřeným dopisem, že pozměnil obsah jeho práce a zneužil ji pro vlastní zájmy. Vnímal Baden-Powella „pouze“ jako vojáka, neschopného vlastní invence – jeho uražená ješitnost odmítla akceptovat fakt že nebyl jediný, kdo přemýšlel nad tím, jak usměrnit pozitivním směrem dospívající mládež. Stačí porovnat obsah osmého vydání „The Birch Bark Roll“ z r.1910 s obsahem „Scouting for Boys“ z r.1908, abychom došli k závěru, že to jsou nejenom z organizačního hlediska dvě naprosto rozdílné knihy.

Rostoucí popularita skautingu pochopitelně neušla ani Edgaru M. Robinsonovi, který přes veškeré sympatie k Setonovi a nadšení pro jeho woodcrafterský program, zůstal skeptický a pochyboval o výchovném vlivu woodcrafterské samosprávy u chlapců pubertálního věku. Z organizačního hlediska se mu Baden-Powellova organizační forma zdála mnohem lepší.

Proto když jej v únoru 1910 při setkání v Michiganu upozornil J. A. Van Dise, který byl sekretářem národní komise Y.M.C.A., na Boyceho článek v Chicagských novinách – ve kterém oznámil založení organizace „Boy Scouts of America“ – nelenil, a vyrazil do Chicaga aby ve společnosti Dr. L.L.Doggetta, prezidenta Springfield College a J.A.Van Dice, Boyceho navštívil.

Během rozhovoru se jim Boyce svěřil se svým rozčarováním z toho, jak celá věc probíhá. Pověřil totiž zorganizováním skautských družin jistého člověka – který však totálně selhal. Zkusil se toho ujmout sám, ale brzy zjistil, že na to nemá potřebnou autoritu, ani čas. To byla pochopitelně voda na mlýn návštěvníků z Y.M.C.A. Ta již tou dobou měla 400 středisek kterými procházelo 15 tisíc táborníků ročně. Některé jely podle Setonova woodcrafterského programu, ale byly zde i takové, které silně připomínaly Baden-Powellovy skauty.

Učinili tedy s Boycem vzájemnou dohodu. Boyce zajistil pravidelnou měsíční injekci ve výši 1000$ a Y.M.C.A. zaštítítila rozjezd „Boy Scouts of America“ personálně. Stalo se v dubnu 1910.

Vše měla odstartovat velká propagační akce v prostorách Brooklynské YMCA, ohlášená na 5. května 2010. Hlavními protagonisty měli být dva Baden-Powellovi emisaři – pracovníci Y.M.C.A. z Anglie – Charles E. Heald a W. B. Wakefield.

Jenže loď z Anglie měla zpoždění.

Sál byl nabit k prasknutí, a Robinson hledal řešení jak zajistit náhradní program pro shromážděný dav. Sám toho o skautingu zatím moc nevěděl, proto aby zachránil situaci, nažhavil drát a telefonicky požádal Setona, jestli by mu nevytrhnul trn z paty.

Ten vycítil jedinečnou příležitost, jak srovnat nevyřízený účet s Baden-Powellem a oplatit mu jeho podraz. Proto nelenil, hbitě přikvačil a ujal se slova. Byl přesvědčivým řečníkem a pochopitelně představil svou vlastní představu o skautingu. Tím považoval – alespoň pro tuto chvíli – vzájemné účty za vyrovnané.

Akce měla ohromný úspěch a když Angličané konečně dorazili, čekaly na ně hektické dny, kdy při nejrůznějších příležitostech odpovídali na zvědavé dotazy dychtivých posluchačů.

Události měly rychlý spád. Agenda rychle narůstala a postupně se přidávaly i další organizace pracující s mádeží. 1. června 1910 byl v jedné z místností Robinsonovy kanceláře v čísle 124 na East 28th Street v New Yorku zřízen Skautský hlavní stan, a zde se ujal práce nový sekretář James E. West.

14. června 1910 se v budově YMCA setkalo 37 zástupců organizací, aby se po šesti dnech přes dvacet z nich dohodlo, že se stanou součástí B.S.A. Vzniknul Národní komitét, do jehož čela byl zvolen Seton, coby výkonný náčelník.

Pro Setona měla B.S.A. představovat onu požadovanou širokou platformu a woodcrafteři měli být její elitou. Proto narychlo připravil osmé vydání „The Birch Bark Roll“, u kterého změnil jen pár odstavců a titul na „The American Boy Scout - The Official Hand-Book of Woodcraft for the Boy Scouts of America“. A začal horečně pracovat na devátém vydání, které mělo integrovat Baden Powellovo organizační schéma.

První táboření vznikající B.S.A. v Silver Bay u jezera Jiřího – mělo být jeho odpovědí na Robinsonovu skepsi. Akce začala 16. srpna 1910. Přijelo 20 skupin po 7 chlapcích pubertálního věku, vždy v doprovodu plnoletého vůdce, z 20 různých měst. Chlapce měl plně ve své režii Seton – žádný z vůdců se na jejich programu nepodílel. Každá skupina obývala vlastní týpí a jela podle jeho programu. Dospělí vůdci, ubytovaní v nedalekém hotelu, vše s odstupem sledovali a měli své vlastní školení pod vedením W.B. Wakefielda.

Je víc než jasné, že se Setonova koncepce samosprávy musela dostat organizačním modelem, jaký dospělým vůdcům představil Wakefield dostat do střetu.

25. října se ve Washingtonu setkali zástupci zakládajících skupin a vytvořili zde výkonnou vůdčí platformu, která měla 13 členů, ovšem mezi nimi bylo jen 9 zástupců původních organizací, které se přidaly k 21. červnu 1910.

27. října oficiálně vznikla organizace B.S.A a 22. listopadu se Národní komitét usnesl, že jako oficiální datum vzniku B.S.A. bude akceptováno datum založení původní Boyceho organizace – 8.únor 1910 (Robinson uváděl 10. únor 1910).

Protože tábor v Silver Bay byl velice úspěšný, Seton zůstal v čele organizace ale prakticky bez většího vlivu na další dění.

Následující text byl původně napsán jako osmá část série kapitol z historie woodcrafterského hnutí, která vyšla v časopise Woodcraft ?/2018 a některé formulace již neodpovídají současným poznatkům. Proto, v současné době, prochází text aktualizací (Poznamenal Keny, 6. února 2022)

Z předchozí pokračování víte, že v roce 1910 při vzniku B.S.A. nebyla Setonova pozice ani zdaleka tak silná, jak by se mohlo zdát. Od založení prvního woodcrafterského kmene uplynulo 8 let, ale počet kmenů, které od té doby byly založeny by se dal spočítat na prstech jedné ruky.

Seton chtěl, aby kmeny vznikaly spontánně, z iniciativy chlapců, co si měli svoje vůdce volit ze svých řad. Vůdčí jedince s přirozenou autoritou, měla usměrnit delegovaná zodpovědnost. Chlapci si měli sami rozhodovat o tom, co a jak budou dělat. Dospělým byla v jeho organizačním modelu vyhrazena pouze role mentorů. Neuvědomil si, že dospělých, co by měli jeho charisma a pochopení je málo. Jak napsal Edgar M. Robinson, ve své práci Ernest Thompson Seton: an unforgettable personality z r. 1941:

The Boy Scout program does not demand so versatile a leadership, or so unique a type. It is easier to find ten men who can successfully lead in the Scout program that it is to find one man who can measure up to the peculiar demands of the Woodcraft Indian program. Mechanical drawing, with T Square ruler and compass is difficult enough, but the high degree of artistic talent needed to produce an acceptable oil painting is beyond the average man. One finds difficulty in comparing the value of a simplified program that anyone can follow with one that is so difficult that only relatively few can attain it.1 I když se snažil propagovat Woodcrafterské Indiány seč mohl, žádný boom woodcrafterských kmenů se nekonal. Neváhal dokonce podniknout nákladnou propagační akci v Madison Square Garden, o které zanechal svoje svědectví Leonard S. Clark, jeden z jeho prvních woodcrafterů.

[Obrázek: :Madison Square Garden, kde Seton uspořádal (nejspíš pro členy Camp Fire Clubu) propagační akci, na níž prezentoval svoje woodcraftery. Nejspíš se konala v rámci velké akce o které informoval týdeník Harper‘s Weekly 10. dubna 1909. Zdroj: https://www.oldnyc.org]

V parku nechal udělat a napustit jezírko, na kterém se měli jeho chlapci prohánět v kánoích. Jenže čerpadlo nemělo dostatečný výkon k tomu, aby ho napustilo včas. Takže místo spektakulární podívané, co měla divákům navodit iluzi pobytu divočině chodili jeho chlapci se svými rouchy a čelenkami mezi lidmi a vysvětlovali jakým způsobem a za co získali své coupy.

Hledal nejrůznější cesty jak svoji ideu dostat chlapcům pod kůži a jeho úsilí lze pochopit, když si uvědomíme, že tehdy nebyl žádný internet. Časopisů pro mládež bylo poskrovnu a většina chlapců, které chtěl oslovit, se k nim nedostala, protože na ně jednoduše neměla.

Woodcraft se tak dostal k mládeži velice zvolna, prostřednictvím uvědomělých dospělých, schopných rozeznat potenciál Setonovy výchovné metody. A jedním z nich byl Luther Halsey Gulick.

Gulickovi

Luther Halsey Gulick junior se narodil 4. prosince 1865 v Honolulu na Havaji, jako syn lékaře a misionáře Luthera Halseye Gulicka (10.6.1828 – 8.4.1891). A nesl jméno, které zavazovalo2. Své dětství a dospívání prožil v cizině. Z Havaje, kde se narodil se Gulickovi přesunuli do Španělska, pak do Itálie a následně do Japonska. Odtamtud se do USA vrátili roku 1880. Luther mladší byl charismatický typ, který uměl už od dětství stmelovat lidi názorově zcela rozdílné. Byl přímo posedlý organizováním – první spolek založil ve čtrnácti, v japonské Jokohamě. Po návratu do USA začal studovat, aby se stal lékařem – stejně jako otec. Rád sportoval a patřil mezi zanícené stoupence eugeniky – věřil, že kvalitu genofondu lze ovlivnit i životním stylem. Proto se specializoval se na tělesnou hygienu a životosprávu. Byl neuvěřitelně aktivní a činorodý, což sebou neslo i negativní důsledky. Míval časté bolesti hlavy a velké vypětí u něj vedlo několikrát v životě k vynucené pauze, kdy musel být hospitalizován – dnes by nejspíš byl diagnostikován jako maniodepresivní workoholik. V letech 1886–9, působil jako trenér michiganské Y.M.C.A. v Jacksonu a při tom studoval na lékařské fakultě městské univerzity v New Yorku (Medical College of New York University), kde získal r. 1889 doktorát. Byl stále ještě student když se stal v roce 1887 vedoucím tělovýchovného oddělení pro mládež ve Springfieldu – v této funkci působil až do r. 19033. Zřejmě se ale již cítil dostatečně zajištěný, protože se v témže roce, oženil s Charlottou Emílii Vetter (12.12.1865 – 28.6.1928) z níž se stala jeho oddaná životní družka, která mu během následujících 13 let porodila šest dětí. Kromě tohoto hlavního zaměstnání zastával i funkci mezinárodního sekretáře YMCA pro tělovýchovu a v letech 1892–3 byl krátce také sekretářem Americké asociace pro rozvoj tělovýchovy. Ovšem nejvíc hektická pro něj byla jednoznačně první dekáda 20. století. V letech 1900–3 působil také jako ředitel Pratt Institute High School. A roku 1903 byl jmenován prvním ředitelem tělesné výchovy pro 36 veřejných škol v New York City. Díky této pozici prosadil Gulick na školách řadu inovací. Sportovní aktivity městské mládeže kypř. podpořil i tím, že uvedl do života veřejnou školní atletickou ligu pro chlapce, která nebyla financována z městské pokladny, ale z darů bohatých občanů. Gulick předsedal i Komitétu pro výuku tělovýchovy během výstavy v St. Louis r. 1904 a v témže roce rozjel i činnost Public School Physicial Education Society. O rok později (1905) založil v New Yorku Akademii Tělesné výchovy (Academy of Physical Education). Byl také členem Amerického olympijského výboru. Podílel se na přípravě olympijských her v Aténách roku 1906 i těch, co se konaly o dva roky později v Londýně (1908). [Obrázek: :Luther Halsey Gulick jr. Zdroj: wikimedia.org] Byl to především Luther Halsey Gulick jr., kdo pomohl na svět B.S.A., tím že zajistil finanční prostředky a později také přemluvil Jamese E. Westa, aby od ledna 1911 nastoupil do funkce výkonného náčelníka. Se Setonem se Gulickovi seznámili pravděpodobně prostřednictvím Edgara M. Robinsona, který byl Gulickovým podřízeným, v roce 1905. Jak později napsala Charlotta – Setonovy poznali, když jejich nejmladší syn John dosáhl 5 let. V té době již Gulickovi po dvacet let, rok co rok trávili prázdniny s dětmi a rodinami svých přátel vodáckým tábořením. Na vodu začali jezdit záhy po svatbě. V tábořením viděl Luther skvělý způsob, jak si upevnit zdraví a zároveň ty nejlepší podmínky pro zdárný vývoj ratolestí. Zpočátku si Gulickovi najímali sezónní pracovníky, aby jim během táboření pomáhali s dětmi, ale jakmile začaly být nejstarší děti samostané, začali si vše zajišťovat sami. Postupem času se k nim přidaly i další rodiny jejich příbuzných a přátel. Změnu přineslo až seznámení se Setonem. V roce 1905 založil Lutherův bratr Edward Leeds Gulick se svou ženou Harriet stálý letní tábor pro dívky s názvem Aloha u jezera Morey – zřejmě jako dívčí alternativu k již existujícímu táboru pro chlapce Moosilauke. I Luther se Charlottou byli rozhodnuti, že založí dívčí tábor se stálou základnou, která by oproti vodáckému putování nabízela co do programové náplně širší možnosti. Ale prozatím svůj záměr odložili, protože Luthera čekal roční pracovní pobyt v Evropě, spojený s přípravou olympiády. Z Anglie se vrátili v srpnu r. 1908 a koupili pozemek na břehu jezera nedaleko městečka South Casco. V úzkém rodinném kruhu tam strávili krásné babí léto, které si obzvláště užívala jejich sedmnáctiletá Charlotta. Nadšená woodcraftem si vlastnoručně vybudovala domek v koruně stromu, kde přespávala. A nikoho ani ve snu nenapadlo, že její život záhy zkrátí zákeřná nemoc. V zimě, počátkem roku 1909 onemocněla, když už byly přípravy na letní táboření v plném proudu. Z toho, co na počátku vypadalo jako obyčejná horečka, se vyklubala zákeřná streptokoková nákaza, kterou by dnes bylo možné léčit pomocí antibiotik. Jenže k objevu penicilinu došlo až o 19 let později (1928), takže 20. února 1909 zemřela. Smutná událost zasáhla všechny tak, že uvažovali o tom, že plánované táboření zruší. Ale nakonec přeci jen v létě 1909 vyjeli. [Obrázek: :Charlotta Vetter Gulick Zdroj: wikimedia.org] Kromě Charlotty matky a osmiletého Johna se tábora účastnily tři dcery: Luisa (20), Frances (18), Kitty (14), jejich tři kamarádky a děvče, které Charlotta přibrala na poslední chvíli na základě Lutherovy přímluvy – jako jedinou účastnici, které ozdravný pobyt zaplatili rodiče. Během tábora je navštívili manželé Setonovi a nakonec se vydařil do té míry, že se podařilo zimní rodinnou tragédii překonat. Styl jejich tábora4 se díky Setonovu vlivu zaměřil na indiánskou tématiku. Ovšem indiánsky znějící jméno tábořiště „WoHeLo“ – je ve skutečnosti zkratkou anglických slov „Práce, zdraví a láska“ (Work, Health and Love). Jen o míli dál byl další dívčí tábor, který vedla paní Mary Schenk Woolmanová, profesorka Household Arts na Kolumbijské univerzitě a zakladatelka Dívčí obchodní školy na Manhattanu. V sousedním státě Vermontu, nedaleko Thetfordu vedla druhým rokem experimentální dívčí tábor Hanoum paní Farnsworthová, která byla s Gulickovými spřízněna skrze manželovu sestru. Sestra Charlese Farnswortha, profesora Kolumbijské univerzity totiž byla manželkou bratra Luthera Gulicka – Edwarda. Ti vedli, jak už bylo zmíněno, tábor s názvem Aloha, nedaleko Fairlee. Následující rok 1910 byl pro Luthera Gulicka velmi hektický, protože věnoval ohromné úsilí tomu, aby uvedl v život skautskou organizaci pro americké chlapce. A pro následující rok 1911 plánoval založení podobné organizace pro dívky.

Woodcrafteři – skautská elita

Gulickovi bylo jasné, že Setonův organizační model není použitelný pro masovou organizaci, jakou měli být Boy Scouts of America. Baden-Powell dokázal během 4 let zorganizovat v Anglii tisíce chlapců, jeho organizační model byl tedy z praktického hlediska výrazně efektivnější než Setonův. O skauting měly zájem tisíce chlapců, ale nebylo dost vyškolených vůdců. Baden-Powell vyřešil tento problém tím, že v čele skautských družin neměli být jedinci s přirozenou autoritou z řad chlapů, ale autority z řad dospělých. Vedení skautských skupin se tak ujaly místní veřejně činné osoby, pastoři, vysloužilí armádní důstojníci, učitelé, & etc. Představy těchto lidí o činnosti skautské družiny pochopitelně byly na hony vzdáleny od Setonových představ. Zatím co woodcrafterský organizační model posiloval přirozenou autoritu silných jedinců, a ostatní chlapce motivoval k tomu aby se jim vyrovnali, působil Baden-Powellův systém přesně opačně. Baden-Powellův skauting vyžaduje aby se mládež podřídila autoritě dospělého vůdce – pro samostatně uvažující jedince v něm není místo. Přinejmenším do té doby, než sami dospějí. Ostatně, ani Seton nepředpokládal, že by všichni skauti jeli podle jeho výchovného programu. Proto roku 1910 vydal v nakladatelství Doubleday, Page & Company hned dvě, navzájem ovšem zcela odlišné, verze Svitku. Ta první, i když měla na titulním listu uvedeno "The American Boy Scout - The Official Hand-Book of Woodcraft for the Boy Scouts of America", byla obsahově víceméně shodná s obsahem předchozích knižních vydání The Birch Bark Roll5. Seton tak zřejmě změnou názvu zareagoval na čerstvě probuzený zájem o skauting a využil situace k tomu, aby tak posílil svou vlastní vizi podoby amerického skautingu. Podle jeho představ měli být woodcrafteři – na které byly kladeny vyšší nároky než na ostatní skupiny – v rámci všeobjímající skautské organizace elitou6. Pro „obyčejné“ skauty zkombinoval obsah původního Svitku s obsahem Baden-Powellovy knihy „Scouting for Boys“ a vydal pod názvem: „BOY SCOUTS of AMERICA A HANDBOOK OF Woodcraft, Scouting, and Life-craft“7. Svoje organizační schéma v této publikaci nahradil organizačním schématem Baden-Powellovým a praktická část, která se u předchozích vydání Svitku věnovala výhradně indiánskému svérázu, zde byla rozšířena o další obory skautské činnosti. Seton zde uvedl i přehled činů, ovšem nikde není uvedeno, jakým způsobem se pocty přiznávají ani jaký mají smysl. A také zde není ani zmínka o titulech, což nasvědčuje tomu, že toto 9. vydání bylo spíchnuté horkou jehlou. Nicméně víme, proč Seton tolik spěchal. V létě se 1910 se konalo táboření v Silver Bay. De fakto šlo o první lesní školu – čotokvu, chcete-li a pro tyto skupiny budoucích skautských vůdců bylo nutné napsat manuál, podle kterého pak mohli dál pracovat. Ostatně za svůj počin byl Seton oceněn – mimo jiné i tím, že by zvolen náčelníkem. [Obrázek: :Seton se svými chlapci během letního táboření v Silver Bay. ] [Obrázek: :S těmito šesti woodcraftery na další známé fotografii. I tu, stejně jako ty ostatní, nejspíš pořídil J. S. Wooley – fotograf, který působil v Silver Bay]

American Boy Scouts

Boy Scouts of America ovšem nebyla jediná skautská organizace, která vznikla r. 1910 v USA. O měsíc dřív, v květnu 1910 oficiálně vznikla organizace American Boy Scouts, jejíž vznik zasponzoroval William Randolph Hearst8, mediální magnát a Boyceho konkurent, kterého lze považovat za duchovního otce bulvární žurnalistiky. V jejím čele stanul generál William H. Oakes, který o skautingu zcela jinou představu než Seton. Zatím co na akcích B.S.A. neměly žádné střelné zbraně – s výjimkou luků a šípů – do dělat, u A.B.S. tomu bylo právě naopak. Hearst byl toho názoru, že každý skaut by měl umět zacházet se zbraní. Z toho důvodu se také A.B.S. odmítla připojit k B.S.A. To ovšem, v rámci B.S.A., posilovalo pozice stoupenců Setonova woodcraftersky zaměřeného skautingu, protože A.B.S. absorbovala zrovna ten typ skautů o jaké Seton nestál. Jenže vedení A.B.S. si udělalo ze svého mecenáše dojnou krávu. Když zakladatel organizace W. R. Hearst zjistil v prosinci 1910, že vedení A.B.S. utratilo 40% financí bez jeho vědomí, z A.B.S. vystoupil a podal na celou organizaci žalobu. Také u B.S.A. došlo počátkem roku 1911 ke klíčové personální změně. [Obrázek: :Táboření v Silver bay se účastnil i tehdejší sekretář B.S.A. John M. Alexander (po Setonově levici), který tam získal od Setona indiánské jméno „Kinji-Gissis“ (Jasná tvář) . Po Setonově pravici sedí Preston G. Orwig. Ten rovněž získal indiánské jméno – „Wadjepi“ (Čipera). Fotografie, které získal Kihm Winship a publikoval na svém blogu https://kihm4.wordpress.com pocházejí z jeho pozůstalosti.] Seton byl sice formálním náčelníkem B.S.A., ale nevděčnou pozici výkonného náčelníka, který měl na starosti veškerou úředničinu, zastával bezprostředně po založení B.S.A. jeho přítel z Y.M.C.A. Edgar M. Robinson. Ten však nápor spojený s registrací nových skautských skupin a členů od samého počátku nestíhal. Byl spíš praktik než úředník – podobně jako Seton. A tak bylo nutné od května 1910 přibrat na výpomoc, jako výkoného tajemníka, Johna M. Alexandera. Ovšem i v jeho případě šlo pouze o dočasnou výpomoc, než se najde na pozici výkonného náčelníka někdo jiný. Prezident B.S.A. Colin H. Livingstone se mezitím ptal svých známých, jestli někdo o někom takovém neví. Ernest Bicknell, který byl pracovníkem Amerického Červeného kříže, na toto místo doporučil Lutheru Gulickovi, (který byl v rámci Y.M.C.A.) Robinsonovým nadřízeným – Jamese E. Westa. [Obrázek: :Jak vidno, na táboře v Silver Bay se objevil i James E. West – nejtlustší muž na fotografii. Po jeho levici by měl být John M. Alexander. Kihm Winship tuto fotografii dostal od Sarah Forbes Orwig, pravnučky Prestona Orwiga a publikoval na svém blogu https://kihm4.wordpress.com] Tomu se nechtělo vyměnit finančně dobře zajištěnou pozici generálního tajemníka Y.M.C.A. za nejistou existenci výkonného náčelníka nedávno založené B.S.A., která byla prozatím bez vlastních zdrojů finančních prostředků. Ale Gulick se postaral, aby jeho místo finančně zaštítila nadace Russela Sage9. Takže se West nakonec nechal ukecat, aby to vzal alespoň na půl roku, s tím, že se pak uvidí. Nastoupil k 1. lednu 1911 a nakonec se novém místě uhnízdil na dlouhých 32 let. Jak se ukázalo, James E. West byl opravdu schopný, ale především ctižádostivý úředník, kterému byl mnohem bližší princip vojenské subordinace, než anarchismus Woodcrafterských Indiánů. Odklon BSA od Setonova pojetí skautingu Během Westova úřadování začali mezi vůdci B.S.A, převažovat stoupenci Baden-Powellova autoritativního způsob vedení mládeže. Jejich počet se zvýšil po incidentu10 z 23. března 1912, kdy dvanáctiletý člen A.B.S. Maitland Jarvis na ulici zastřelil devítiletého Henry Luckhardta11. West obratem nechal uveřejnit zprávu, ve smyslu „to by se u členů B.S.A. nestalo“. Popularita A.B.S. ve společnosti definitivně upadla a během dvacátých let tato organizace definitivně zanikla. S přílivem bývalých členů A.B.S. definitivně převážil počet vůdců preferujících Baden-Powellův polovojenský organizační model a Seton prakticky ztratil veškerý vliv. V roce 1911 vyšla skautská příručka „BOY SCOUTS HANDBOOK The First Edition“1213 opět pod jeho jménem, ale z původního Svitku v ní nezbylo už téměř nic. Je tedy otázkou, zda-li vůbec Seton toto vydání ještě považoval za další vydání Svitku. Každopádně mu došlo, že udělal velkou chybu, když spojil svůj osud s B.S.A. Formálně byl sice stále náčelníkem, ale neměl absolutně žádný vliv, na to jakým způsobem se pracovalo s mládeží ve skautských družinách. Jako náčelník B.S.A., který hodlal uspokojit potřeby všech amerických skautů bez rozdílu, sice začal psát pravidelnou rubriku14 pro skauty – původně do časopisu American Boy a pak do magazínu Boy’s Life15, který B.S.A. odkoupila roku 1912 – ale jeho představa, že woodcrafteři budou patřit mezi skautskou elitu vzala brzy za své. Vadil mu organizační systém, vycházející z vojenského organizačního modelu: dospělý vůdce, následovaný poslušnými vojíny… ehm… skauty. Ale zároveň odmítal přijmout fakt, že jeho organizační model má vážné slabiny. Žárlil na Baden-Powellův úspěch – a tahle žárlivost byla nejspíš také příčinou jeho rostoucí nevraživosti vůči B.-P.