Jak si pes zasloužil vyznamenání za záchranu života
O původu povídky a jejím obsahu
17)B. Thompson Seton, Amerika:
JAK SI PES ZASLOUŽIL VYZNAMENÁNÍ ZA ZÁCHRANU ŽIVOTA.
Posledního roku prožili jsme pěkné skautské dny. Můj tábor u Peekho Lake (jezero Peekho) byl hojně vyhledáván hochy, ba i za nejtřeskutějších mrazů děti z okolí, i ty nejmenší, měly utkvělou myšlenku, že tábor vrchního vůdce stojí za to, aby byl navštíven bez ohledu na počasí.
Bylo to za velkých únorových sněhů, když tato myšlenka usadila se v rozoumku malého hocha, který žil se svou tetou v Jezerní třídě. Bylo mu sice jen šest let, ale umínil si, že musí býti skautem skautů a tak, aniž by se se svou tetou. poradil, vyrazil jednoho dne pěšky, brodě se vysoko napadaným sněhem, s nezměrnou touhou viděti tábor vrchního vůdce, který jistě může poskytnouti vše, nač se skaut může těšiti. Věděl jen přibližně, kde18)asi tábor leží, že musí jíti severozápadním směrem hluboko do lesů, to mu však stačilo k rychlému rozhodnutí, že tábor najde.
Počasí nebylo příliš příjemné a k tomu přispíval ještě hluboký sníh, ale náš hoch byl zcela prodchnut skautským duchem.
Všechna ta malá dobrodružství, která malý Harry za svého putování do tábora vrchního vůdce prodělal, nepodařila se nám nikdy odkrýti. Pravděpodobně minul tábor, poněvadž v oné době byl tichý a opuštěný. Totemové stožáry byly sice vztýčeny, ale sníh hustě napadlý pokrýval všechny ostatní známky táboření. Harry putoval po mnoho hodin stále a stále ku předu. Při svých šesti letech, vzdor nesmírnému mrazu, nebyl nikterak rozmrzen, jeho myšlenkou nebylo, jak se dostati domů, nýbrž byl ovládán jedinou touhou : spatřiti vrchního vůdce. Přece se však mimoděk usadil na umrzlém sněhu. Únavou ztrácel ponenáhlu jasné vědomí. Začátek konce!
Za ním však průběhem poslední hodiny ťapal velký hnědý pes, strážce našeho tábora,19)divicí se — o tom nemůže býti pochybnosti — svým nejasným vědomím psa, co přimělo tohoto malého hocha honiti se za únavou. Nyní přiťapkal těsně k hochovi, položil svou huňatou hlavu do jeho klína a vrtě jí, namáhal se přiměti hocha k pohybu. Ale veškerá námaha bernadinova zůstala marnou.
Mnohá zvířata, mnozí psi byli by již odešli bez zájmu, ale Bruno se zachoval jinak. S onou podivuhodnou bystrostí, která je psům jeho raçy vlastní, odběhl, aby vyhledal pomoc.
Nejbližším lidským obydlím byly stany vrchního vůdce. Schylovalo se již k večeru. Táborová hlídka byla právě v dřevěném domku na konci ležení, když uslyšela škrabání a tiché zavytí u vnějších dveří. Když bylo otevřeno, uviděl onen hoch velkého, hnědého psa, žalostně hledícího a vyjícího za stálého pobíhání směrem k lesu. Za chvíli se zastavil a opětovně zaskučel, až hoch poznal, že zde není něco v pořádku. Odešel si tedy do domku pro kabát a klobouk a probudil svého nástupce. Velký bernardin20)se opět vrátil k domku a skučel a vyl. Skaut se vydal za psem, neboť nemohlo býti již pochyby o tom, že pes měl nějaké poselství a že něco nebylo v pořádku. Rázně kráčel ku předu, ale bylo těžko těsně sledovati psa přes sníženiny a pahrbky, prolézati křovinami a přes kmeny lesních velikánů lesem.
Byla to únavná, nekonečná cesta, než asi na půl míli cesty byl skaut upozorněn psem na temnou postavu, skrčenou a stočenou a ve sněhu stěží viditelnou. Dovedete si představit, jak bylo skautovi i psovi, dávajícímu svou radost na jevo hlasitým štěkotem?
V silných pažích záchrancových odnesen byl Harry do tábora, kdež horkou polévkou přiveden k životu a za několik hodin prožíval večer v táboře milovaného vrchního vůdce.
Bruno nežádal o udělení medaile za zachránění života. Učiní-li tak, budu ihned hlasovati, aby mu byla udělena.
