Kapica

Nositelé tohoto příjmení

• Kapica Aleš - Keny Otter, vnuk Karla Kapicy a otec Quida Kapicy - Bobřího zuba
• Helena Lenartová (1911–1985), rozená Kapicová, sestra Karla Kapicy a manželka Antonína Lenarta
• Kapica Karel (1909–1986)
• Kapica Quido - Bobří zub, syn Aleše Kapicy - Keny Ottera a Radky Skoupilové - Waštewin a pravnuk Karla Kapicy

Zdroje

Vzpomínky

První, ale zároveň nejošidnější zdroj informací. Jsou jako kamení v řece. Také se v toku času ohlazují a drolí.

Písemné prameny

Jsou otiskem doby. A proto je potřeba vědět, v jakém kontextu písemný záznam vznikal a pro jaký účel. Výhodou je, že se, oproti vzpomínkám, v čase dál už nemění.

Legendy

Jsou vzpomínky, uchované orální cestou. Výsledek všeobecného konsensu. Ohlazené jak valouny v ústí řeky. Odkud je řeka přivalila se dozvíme jen když je rozbijeme a strukturu porovnáme z horninami co se vyskytují jinde.

Empirie, je nejstarší metoda poznání, kdy poznáváme zákonitosti pozorováním opakujících se jevů. Bohužel některé jevy mají tak dlouhý interval, že onu zákonitost odhalí až pozorování několika generací (pokolení) pozorovatelů.

Generace, neboli pokolení, je opět paušalizující termín, který nemá žánou konkrétní hodnotu. Rozumíme tím obvykle širší skupinu osob, narozených v určité oblasti, v určitém časovém rozmezí. Na základě vlastních pozorování jsem dospěl k závěru, že se tohle rozmezí pohybuje cca kolem 15 let.

Nejsem první, kdo takovým způsobem na věc pohlíží. Už Jan Amos Komenský, když psal Orbis Pictus se tím zaobíral, protože potřeboval terminologicky upřesnit pojmy:

1 cyklus: dítě 0-9 2 cyklus: chlapec 6-18 3 cyklus: jinoch 12-27 4 cyklus: mládenec 24-36 5 cyklus: muž 30-43 6 cyklus: zralý muž 36-52 7 cyklus: stařec 48-61

Každý člověk za svůj život těmito fázemi projde. A když se nad tím zamyslel, tak musel dojít k tomu, že každou z těchto fází tvoří období v rozmezí 6 až 9 let.

Podíváme-li se na věková rozpětí, která jsem vypočítal s užitím těchto hodnot, vidíme že vcelku odpovídají tomu, jaké bylo věkové zastoupení v rámci těchto skupin v jeho době. A také vidíme že i překryv těchto rozpětí výmluvně vypovídá o rozdílném čase dospívání. Nicméně to, jak se časem tenhle přesah zmenšuje napovídá, že pro každý následující cyklus je hodnota o něco vyšší. K zajímavému výsledku jsem došel, když jsem to zpracoval jako číselnou řadu:

1 + 2 + 3 + 6 + 12 + 24 + 48

   3   6   12  24   48   96

Ano. I v Komenského době se jednotlivci dožívali tak vysokého věku. Ale největší úmrtnost byla od 0 do 6 let. Kdo přežil dětství a měl to štěstí, že se mu vyhnuly útrapy spojené s válkou či epidemií, měl velmi vysokou šanci, že se dožije 48 let a více. Podívejte se ještě jednou na výše uvedené věkové rozmezí. Dnes je doba pokročilé medicíny, která je příčinou toho, že si jen málo kdo připouští svůj věk. Nicméně je fakt, že zhruba od poloviny posledního 7. cyklu (což vychází cca na 72 let) své stáří nikdo neokecá.

Ovšem to máme pouze život jednotlivce. Generace je skupinou mnohem barvitější, neboť jsou zde zastoupeni jak ti zachovalejší jedinci, tak ti co zestárli už ve věku 36 let (polovina 6 cyklu)

Opět empirickou metodou jsem došel z závěru, že generace tvoří perioda v rozpětí cca 13-14 let. Bylo pro mne opravdu velké překvapení, když jsem tohle aplikoval na skupiny lidí, které jsem osobně zažil. Zarazily mne podobné charakterové rysy skupin narozených v letech 85-99 a 29-43. Asi bych si toho nevšiml, kdyby generace mého syna nebyla tak jiná od té předchozí. Šel jsem tedy ještě dál a pak do těchto generací přiřadil ty, jejichž nacionále znám. Zarazilo mne, že generace která stála u zrodu WLA (1876-1886) byla první generací z hlediska 7 letého cyklu. A Setonova generace, i ta má (generace "kopáčů studní") patřily naopak mezi ty poslední.

70-56 55-42 41-28 27-14 13-00 (generace mého syna) 99-86 85-71 70-57 (má generace) 56-43 42-29 (generace mého otce) 28-15 14-01 (generace mého děda, Elizabeth Hoisington) 00-87 (Seifert, James, Setonova druhá žena) 86-73 (Hoisingtonovi, Fagans, Statten) 74-59 (Seton a jeho první žena, Sexton)

Lze na tomto základě něco predikovat? Nevím. Snad jen to, že se v letech 2056-2070 budou rodit noví "kopáči studní". Ovšem u toho už nebudu, ale náš syn snad.

Ale zpět ke genealogii!

Vzpomínky

Nevím, v kolikati letech jsem se začal ptát: „Odkud jsme? Kde mám své kořeny?” Ale bylo to poměrně brzy, protože s výjimkou mého otce a děda jsem neznal nikoho, kdo by měl stejné příjmení jako já.

Problém byl, že ani jeden z nich mi toho moc neřekl. Otec se narodil v lednu r. 1936 ve Kvítkovicích u Zlína, kam děda odešel za prací někdy po vyučení. A když se s babičkou vrátili zpět tam, kde žili jejich rodiče, žili ve Švrklu u rodičů z babiččiny strany. U rodičů mého dědy žila sestra mého dědy.

Jo. Když tak nad tím uvažuji, je to u nás podobné jako u Irokézů – i tam vždy muž přicházel do domu své ženy.

Rodinnou mytologii jsem se tak dozvěděl hodně zprostředkovaně.

Podle ní byl otcův pradědeček vyděděn, protože si proti vůli svého otce vzal chudou dívku – otcovu prababičku. A měl bratra, který zběhnul za komedianty, odcestoval do USA, kde byl u cirkusu a údajně zahynul během zemětřesení v San Franciscu r. 1906.

Až relativně nedávno se mi podařilo rozkrýt mýtus ohledně vydědění. Bylo to trochu jinak ale na výsledku to nic nemění.

Onen pradědeček, Petr Kapica (1.2.1841 Muglinov 14 – 27.1.1907) nebyl vyděděn. Jeho otec Jan Kapica, zemřel 1.4.1848 na tyfus když mu bylo 7 let. Ovdovělá matka, aby děti uživila vzala na byt nájemníka, který jí udělal dítě a 12.12.1849 na následky porodu zemřela. Osiřelé chlapce, 13 letého Ondřeje, 10 letého Jana, 7 letého Petra a 4 letého Františka si rozdělili vzdálení příbuzní.

Starší chlapci zůstali v Muglinově na č. 7 a nejmladšího Františka si vzali k sobě bezdětní příbuzní ze Zámostí. Nejstarší Ondřej 19.3.1861 ve věku 25 let zemřel. Jan který se zabydlel na č. 8, si vzal 16.9.1862 děvče z nedalekých Heřmanic. Do rodného domu se tak vrátil pouze Petr, který se tam 30.6.1867 oženil s Johanou Mrázkovou z Raškovic č. 6. Bohužel záznamy z Raškovic pro období 18. století chybí.

Prudce se rozvíjející průmysl udělal z vesnického Muglinova odpornou, otrávenou díru. Zřejmě proto Petr po smrti prvorozeného syna Josefa roku 1869 dům v Muglinově prodal. Zabydleli se v Polské Ostravě. Petr začal vydělávat na šachtě a o deset let později (1879) koupil statek, hned vedle zámku v Kunčičkách s číslem popisným 2 a začal znovu hospodařit.

Johana Petrovi porodila celkem 7 dětí. Bohužel porod posledního chlapce se jí stal zřejmě osudným. A záhy na to (10.2.1890) zemřela ve věku 13 let i nejstarší dcera Františka Johana. Ovdovělý Petr měl 48 let, na krku hospodářství a 4 malé děti. Podobná situace, v jaké se ocitl coby chlapec on sám. Syn Josef Petr měl 11, druhorozený František, který se už narodil na statku v Kunčičkách 9, dcera Agnes 7 a nejmladší Karel, můj praděda, pouhé 3 roky.

A nyní se dostáváme ke druhému rodinnému mýtu, ke kterému bohužel žádné dokumenty nemám. Podle toho, co mi řekl strýc (otcův bratranec), měl onen zběhlý bratr dceru, která o jeho úmrtí v Americe rodičům mého dědy napsala – já to psaní nikdy neviděl, ale strýc údajně ano. Josef Petr Kapica, zemřel v Kunčicích 28.5.1903, takže v úvahu připadá pouze František, který měl roku 1906 25 let. Takže tím, kdo poslal psaní do evropy nemohla být dcera, ale spíš přítelkyně. Nenašel jsem ale žádné informace o tom, že by se někdo toho jména do USA přistěhoval, ani že by v tom San Francisku zahynul. Ale ne všechny oběti se podařilo identifikovat a pokud někdo přicestoval do USA jako člen posádky některého ze zaoceánských parníků, nezůstal po něm ani záznam na Ellis Islandu.

A o Petrova bratra také jít nemohlo, protože tam se mi – poté, co se po roce 2015 zpřístupnily matriky on-line – také podařilo všechny sourozence dohledat.

Petr dožil u své dcery Agnes, v Kunčicích č. 103 a zemřel v lednu roku 1907. Jeho syn Karel měl 19 let, těžko se mohl oženit, když nebyl plnoletý. Oženil se až o dva roky později a po smrti švagra (1912) a své sestry (1914) se ujal jejich dětí – 10 letého Františka a 2 leté Boženy.

Nevím kdo nakonec zdědil Petrovy pozemky. Možná že nakonec můj děda, aniž by měl o tom vůbec tušení. Na vlastní oči jsem totiž viděl dokument, kterým se v 50. letech vzdal veškerých pozemků ve prospěch státu. Ale také mohlo jít o pozemky po pradědovi ze strany mé babičky.

Ale proč?!

Nezbývá než se opět vrátit k rodinnému mýtu, který jsem už zmínil. Prababička z otcovy strany, Karlova manželka, Emilie Cvačková (6.3. 1888 Malé Kunčice 11 – 1967) pocházela z chudé rodiny, která žila v tzv. „Petrohradu”. Její otec pocházel z Veřovic a matka z Ludgeřovic. Emilie byla nejstarší a měla kopec mladších sourozenců. Pradědův otec odmítal dát svolení k sňatku a tak se pradědeček sebral, odešel pryč a 29.5.1909 se oženil s Emilií která už byla ve 3 měsíci, proti jeho vůli.

Proto se můj děda Karel Alois nenarodil v Kunčicích jak měl uvedeno v rodném listu, nýbrž ve Vratimově (13.12.1909 – 31.5.1986). Což jsem ovšem zjistil až po roce 2015.

Je možné, že se později otec se synem smířil, protože se dědova sestra Helena narodila již v Kunčicích (6.10.1911 – 1985) a po 1. světové válce celá rodina žila v Kunčičkách, kde se oba sourozenci stali členy prvního woodcrafterského kmene na Ostravsku. Praděda pracoval jako horník, ale podle dochovaných rodinných svědectví byl duší romantik milující přírodu, který svým dětem dopřál na tu dobu neobvyklou svobodu.

Společně s nimi žil také dědův bratranec, František Goch (3.11.1904 Vojkovice – 4.8.1950) o kterém už můj otec nic nevěděl. Ale pamatoval si ho otcův bratranec, Milan Lenárt (3.12.1932 – 3.2.2020 Slezská Ostrava), který byl o 3 roky starší než můj otec a jako kluk u pradědečka vyrůstal. Ten pracoval stejně jako pradědeček na šachtě, a po smrti Petra Kapicy zřejmě také něco zdědil, protože se r. 1931 oženil a odstěhoval po podhůří Beskyd kde si postavili dům.

To vše šlo mimo mého děda. Ten se vyučil montérem, koupil si motorku na které jezdil z Ostravy za svým kamarádem Jaroslavem Retkou do Hranic na Moravě a později na chatu Walden u Nového Hrozenkova. Tam sebou přivezl zjara 1935 mou babičku Boženu (3.6.1916 Kunčičky – 25.11.1988), se kterou tehdy žil v Kvítkovicích u Zlína. Brali se 26.1.1935 a o rok později se narodil můj otec Zdeněk.

Nevím kdy přesně se přestěhovali zpátky do Švrklu, kde měl můj pradědeček z babiččiny strany, Jindřich Nevřela (3.7.1873 Frenštát – 1953), dům. Původně pracoval jako faktor, který nakupoval látky od domácích tkalců a ty pak dodával obchodníkům. Takový obchod měla i jeho budoucí žena, Jana Količná (9.8.1890 Morávka – 30.4.1968). Slovo dalo slovo, dali to dohromady (14.8.1911 Nošovice) a za společné peníze koupili pozemky v Kunčičkách. Když se brali, bylo pradědečkovi 37 a prababičce 21 let.

Když se bral můj děda Karel s babičkou Boženou, byli jejich rodiče už ve vyšším věku – Karel Kapica 50, Emilie 47, Jindřich Nevřela 62 a Jana 45 let. Všichni se dožili 75 let, ale jenom prababičky se dočkaly narození vnoučat, ale v době mého narození už byli všichni po smrti.

Praděda Jindřich zemřel roku 1953 a praděda Karel 1962. Zřejmě po jeho smrti tedy vzniknul dokument, kterým se můj děda vzdal veškerých pozemků ve prospěch lidu.

V březnu 1939 začala okupace a 29. května 1941 vládním nařízením číslo 236/1941 Sb. rozhodnuto o připojení Slezské Ostravy, Heřmanic, Hrušova, Kunčic nad Ostravicí, Kunčiček, Michálkovic, Muglinova a Radvanic z frýdeckého okresu a Hrabové, Nové Bělé, Staré Bělé a Výškovic z moravskoostravského okresu ke městu Moravské Ostravě. Vzniklo statutární město Moravská Ostrava, které řídil magistrát v čele s primátorem. Magistrát byl přímo podřízen zemskému úřadu v Brně.

Tím přišel můj praděda Jindřich o funkci starosty a mohl jen bezmocně přihlížet jak na jeho pozemcích začínají němci stavět novou továrnu. Po válce se moci chopili komunisté. Využili situace a dál pokračovali ve stavbě, aniž by se obtěžovali s narovnáním vlastnických vztahů. Kdo se cukal, skončil špatně. Takže se raději nikdo proti tomuto počínání necukal.

Obyvatelé ze Švkrlu a blízkého okolí byli vystěhováni, jejich domy zbořeny a na pozemcích mých předků nadšená mládež budovala Novou huť

Liberty Ostrava (dříve NHKG), průmyslový komplex vybudovaný na katastru Kunčic u Ostravy a bývalé obce Švrkl, v letech 1942–1960. Pohled západním směrem od kříže https://mapy.cz/s/racevokoja Stav z 5.7.2021 (Poznamenal Keny)

Děda pracoval jako montér. Náhradní pozemky by stejně nedostal a věřil že to komunisté myslí upřímně. Proto se vzdal veškerých nároků ve prospěch státu.

Státu, který 22. ledna 1992 založil akciovou společnost s názvem NOVÁ HUŤ, a.s., jejíž akci vlastnil Fond národního majetku České republiky, na který 31. prosince 1991 převedl majetek státního podniku NOVÁ HUŤ, s.p. (založeného 28. června 1989) v hodnotě 12 612 mil. Kčs. Zbytkový státní podnik byl dán 7. ledna 1998 k likvidaci a zanikl 14. června 2005 výmazem z obchodního rejstříku.

Po neúspěšné částečné privatizaci výše uvedené akciovky do rukou managementu(!), sdruženého do společnosti Petrcíle, prodal stát v roce 2003 majoritní podíl ve společnosti (67,25 % akcií) společnosti LNM Holdings (jeden z předchůdců ArcelorMittal) indického průmyslníka Lakšmího Mittala za 9 milionů USD (tehdy asi 260 milionů Kč). Přitom jen hodnota pozemků se pohybovala v řádu miliard.

Bylo to na základě USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 29. května 2002 č. 565 o postupu dokončení finanční restrukturalizace a privatizace majetkové účasti státu ve společnosti NOVÁ HUŤ, a. s. – dnes nedohledatelné!!! Český stát tehdy zastupoval gang zlodějů z ČSSD – tehdejší premiér a pozdější prezident Miloš Zeman, jehož vláda o měsíc a půl skončila v demisi. Místopředseda Miroslav Grégr, přezdívaný „železný dědek”. Ministr financí Jiří Rusnok, pozdějí Zemanem jmenovaný guvernér České Národní Banky.

Písemné prameny – matriky

Matriky se vedly trojí:

Matrika narozených (pokřtěných)

V těchto matrikách je záznam o narození dítěte. Ten obsahuje:

• Datum narození, obvykle shodné s datem křtu
• Místo narození (obec) a číslo domu (pokud již existovalo)
• Někdy se vyskytne i datum úmrtí, svatby, či jiná poznámka (např. záznam o osvojení, v případě nemanželských dětí) či pouhý křížek, který naznačuje že dítě zemřelo
• Jméno dítěte
• Jméno otce, povolání a později i vývod z předků (pokud byl otec známý)
• Jméno matky, stav, jméno otce a později i vývod z předků
• Jména a stav kmotrů – tato informace poskytuje širší představu o sociálním prostředí ve kterém se rodiče tehdy pohybovali.

Matrika zemřelých

Byla evidencí pro všechna úmrtí v příslušné farnosti. Je doufám jasné, že ne vždy byla všechna evidovaná data o zesnulém známá. Obzvláště v případě osob sešlých věkem, co zemřely bez příbuzných, přistěhovalců, atp. Nicméně jsou cenným zdrojem informací k tomu abychom zjistili, zda-li se dítě vůbec dožilo dospělosti. Pokud neumřelo do 6 let, a podchytila ho matrika oddací, byla velká pravděpodobnost, že se objeví záznam i zde. A tím i velká šance zjistit skutečný věk, jakého se tento jedinec dožil. Záznam obvykle obsahoval:

• Datum smrti
• Číslo domu, kde došlo k úmrtí
• Jméno zesnulého, včetně povolání a informace o pozůstalých
• Záznam o pohlaví
• Věk zesnulého, rozepsaný na roky, měsíce a dny
• A příčinu úmrtí, pokud byla známa. Ta pochopitelně odpovídala situaci, Souchotiny, tyfux, utopení, sešlost věkem atp. byly příčiny zjevné, ale co bylo skutečnou příčinou se tehdy mohli dozvědět jen stěží.

Matrika oddací

Tenhle typ matrik je pro pátrání velice zásadní. V minulosti totiž nebylo ani tak důležité kdy jste se narodili, jako spíš informace kde jste se narodili a kde se narodili vaši rodiče. A to se zapisovalo právě do matriky oddací. Také je velmi pravděpodobné, že kolem data svatby se nejspíš narodil i první potomek. Zapisovalo se:

• Datum sňatku
• Číslo domu a obec, kde bydlel ženich
• Jméno ženicha a jeho vývod z předků
• Vyznání (v době než se začaly vést oddělené matriky)
• Věk ženicha
• Informace o stavu (vdovec)
• Číslo domu a obec, kde bydlela nevěsta
• Jméno nevěsty a její vývod z předků
• Vyznání nevěsty
• Věk nevěsty
• Jména a bydliště jejich svědků

Jak si můžete povšimnout, nikde není vše co byste chtěli vědět. Nezjistíte, kolik pak měli manželé měli dětí, jestli vůbec. Ani to, jaký byl jejich další osud. Ke správné interpretaci těchto pramenů je potřeba znát mnohem širší kontext. Proto je důležité hledat souvislosti i jinde než v matrikách.

Indexy

Jsou někdy součástí matriky ale jindy tvoří samostatný svazek. Mnohdy je to jediná stopa, které se lze chytit. Psaly se obvykle, když byla matrika téměř plná, nebo když se zakládala nová. Aby bylo jasné ve kterém svazku co hledat.

Mají různou podobu, ale obvykle vypadají jako telefonní seznam, kde má každé písmeno abecedy vyhrazen svůj prostor, do kterého se pak zapisovaly chronologicky za sebou jednotlivé zápisy. Ovšem jen ve zkrácené podobě. Tedy příjmení, jméno, rok a číslo + stránka příslušného svazku.

Je to velká pomoc, která ušetří spoustu času, jenže může obsahovat chyby, protože ho obvykle psal jiný člověk, než ten co udělal záznam do příslušné matriky. Nejčastější problém indexu:

• Špatně přečtené jméno.
• Omylem připsaný jiný záznam.
• Chybějící záznam.

Nejčastěji docházelo k chybám pokud byla původní matrika poškozená a záznam špatně čitelný. A bohužel, přesně to je problém matričních záznamů na Polské (Slezské) Ostravě z let 1827–1830.

Před rokem 2015 byla genealogie náročným koníčkem, který vyžadoval spoustu volného času a peněz. Na druhou stranu přístup k osobním datům byl mnohem snazší než dnes.

Bohužel, po listopadu 1989 přišla doba zametačů stop. A v roce 2016 jim Evropská Unie naservírovala „Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů)”, neboli GDPR (General Data Protection Regulation). A to bylo do českého právního rámce naroubováno jako „Obecné nařízení z 25. května 2018”, které nahradilo zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Tím se uzavřelo krátké okénko, kdy bylo možné dohledat některá novější data. Takže dnes je naopak problém získat data co spadají do období po r. 1918, takže pokud se nemáte čeho chytit, co by vám umožnilo jít do matrik před rokem 1918, máte smůlu.

Já měl štěstí. Protože jsem se začal ptát včas. Mí prarodiče se narodili před výše uvedeným datem a rodinné dokumenty ještě nebyly ztraceny - rozumněj rozpýleny mezi širší příbuzenstvo. To už dnes bohužel neplatí. Po jejich smrti se tyhle dokumenty poděly bůhví kam.

Jenže i pro některé starší linie jsou data nenávratně ztracena. Jde o církevní matriky, které lehly popelem dřív, než vznikl jejich opis. Ale měl jsem štěstí. Hlavní linie, které mne zajímaly (patrilineární a matrilineární) zůstaly víceméně zachovány, takže se mi podařilo dohledat obě až do časů, kdy první matriky vznikaly.

I když musím říct, že období 1760–1814 v patrilineární linii vychází víc z předpokladů, než konkrétních dat.

Vraťme se tedy k otci Petra Kapicy, Janu Kapicovi. Kde se vzal v Muglinově na č. 14?

V matrice zesnulých ze Zámostí jsem našel záznam, že tam 13.2.1814 ve věku 50 let zemřela jistá Hedvika Kapicová, vdova po podruhu Josefu Kapicovi. Josef Kapica však nebyl její první manžel. Hedvika se narodila 4.10.1764 v Muglinově. Otcem byl Jiří Sud a jeho žena Eva, rozená Sládková. Poprvé se vdávala 6.2.1787 v Polské Ostravě 15 za 27 letého vdovce, Františka Čecha. Očividně vypadala mladší, protože si pár let ubrala a uvedla, že jí je teprve 20.

Tomu porodila 25.10.1798 v Muglinově na č. 6 syna Michaela. Ale někdy po 5.10.1806 ovdověla a zůstala s malým synkem sama. A právě tehdy se v Muglinově objevil Josef Kapica za kterého se pak provdala. Byl také vdovec a měl malého synka Jana, který se narodil někdy mezi lety 1803-1804. Nejspíš proto se dali dohromady.

Hledal jsem záznam, kdy Josef Kapica zemřel. Marně. Ale našel jsem záznam o úmrtí Josefa Čecha, který se v Muglinově prokazatelně nenarodil. Takže je velmi pravděpodobné že mu říkali, tak jak bylo tehdy zvykem, příjmením původního majitele usedlosti – Čech.

Jen těžko by mohlo někoho překvapit, že se Jan sblížil s příbuznou prvního manžela své macechy, Marianou (7.4.1808 Muglinov 14 – 12.12.1848 Muglinov 14). Vzali se 29.1.1828, když jí bylo 20 a pravděpodobně nečekali, že záhy statek zdědí. Ale přišla nová vlna tyfové epidemie – ta první, která zřejmě zabila Janovu matku. A vyhubila zbytek příbuzenstva v Muglinově. Jan nebyl hospodář. Pracoval jako dělník a jejich rodinné štěstí netrvalo dlouho, protože třetí vlna tyfu skolila i jeho.

A v tomto bodě bylo potřeba sáhnout i po jiných zdrojích informací, než jsou matriky.

Sekundární zdroje informací

A z nich zcela jasně plyne, že kartami našeho rodu zamíchala sedmiletá válka, která probíhala v letech 1756–1763.

Karel Jaromír Bukovanský, sepsal a r. 1901 vydal Dějiny Polské Ostravy, kde zmiňuje, že

To mne přimělo k tomu, začít pátrat v širším okruhu než doposud. Zaregistroval jsem se na server MyHeritage a začal shromažďovat informace pro všechny osoby stejného příjmení které se do té doby vyskytly. Také jsem začal prozkoumávat matriky v širším okruhu. Abych rozpletl tohle zamotané klubko, bylo potřeba zavést pro každou větev u níž se mi podařilo dohledat kontinuální vazbu samostatný přídomek:

• Slawentitz
• Diehlau
• Jawiszowice
• Altstadt

Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že současnou mužskou populaci s příjmením Kapica v ČR (25 osob), tvoří potomci třech samostatných rodových větví, jejichž příbuzenský vztah sahá až do časů před 30. letou válkou. Případnou příbuzenskou vazbu tak už může odhalit pouze genetický test.

Rodové větve

V prvé řadě je nutno říct, že všechny jsou pochází z oblasti horního Slezska.

Slawentitz

Sławięcice, původně nezávislé město, které jsou od 70. let 20. století součástí hornoslezského města Kędzierzyn-Koźle. V roce 1613 slezský zeměpisec a historik Mikołaj Henel z Prudnika tuhle lokalitu uvedl ve své knize Silesiographia, pod latinským názvem Schlawenticium.

Diehlau

Děhylov, je obec na řece Opavě. První písemná zmínka pochází z roku 1464. Nejstarší předek děhylovské větve, byl Josef Kapica, který žil mezi lety 1648–1763, ovšem o něm nic bližšího nevíme. Do Děhylova se 5.2.1764 totiž přiženil jeho syn Martin. Je velmi pravděpodobné, že jeho otec Josef byl příbuzný s Jakubem Kapicou, který se narodil 12.6.1668 v nedaleké Plesné Jiřímu Kapicovi a jeho ženě Rozálii. A ten zas mohl být synem Albrechta Kapicy z Kružberka, který se narodil kolem roku 1620 a oženil v Opavě 29.6.1648 s jistou Mariannou. Jenže matriky z těch dob jsou velmi strohé. 17. století, které začalo 30. letou válkou, způsobilo, že se oblast Horního Slezska (míněna oblast horního toku Odry a přítoků, Opavy, Moravice, Ostravice a Olše) značně vylidnila. Mizeli především vzdělaní lidé a uprchlíci z této oblasti končili v Severní Americe a Jižní Africe., kde přijali novou identitu.

Děhylovská větev je zřejmě v současné době populačně nejpočetnější. A zřejmě do ní patří také Ing. Roman Kapica, Ph.D. který učí na VŠB, jenže ten měl tu smůlu, že je mladší a rodinné dokumenty, které by to mohly upřesnit k dispozici nemá. Nicméně vím s jistotou, že do třetí větve Jawiszowice, která žije v podhůří Beskyd (a ve které se dokonce v minulosti vyskytl můj jmenovec) nepatří.

Jawiszowice

je ze zmíněných tří rodových větví na území dnešní České republiky nejmladší. Jeji předek, František Kapica (3.6.1879 Jawiszovice, Bílsko – 1942) byl totiž železničář, který se přiženil do Veřovic až 8.11.1910

Altstadt

Je z mého pohledu nejzajímavější. Tuhle větev v současné době tvoří už pouze můj otec, já a Quido – můj syn. K závěru, že patříme zrovna k této větve, jsem dospěl až po několika letech pátrání v matrikách širého okolí Muglinova. A dlouho jsem byl na pochybách, jestli Jan Kapica, můj prokazatelný předek, náhodu nebyl právě z větve Diehlau. Teprve když jsem dohledal všechny záznamy o úmrtích, bylo možné konstatovat že ne.

Altstadt

Na tuhle větev jsem narazil víceméně náhodou, přes indexy. A o tom, že máme kořeny zrovna tam mne přesvědčilo to, že koncem 18. století z tamních matrik jméno Kapica mizí, a nově se objevuje v matrikách 19. století, v relativně nedaleké Polské Ostravě a blízkém okolí. Zatím co z větve Diehlau se nikdo tímto směrem nepřesunul.

A opět jsem si musel položit otázku: Proč zrovna tehdy a proč zrovna do Muglinova?

Osobně znám Muglinov pouze jako zaprášenou, nevzhlednou mětskou část Ostravy kde není zajímavého ani hezkého nic.

Jenže až do poloviny 19. století vypadal Muglinov úplně jinak. Byla to zemědělská obec u Ostravice, nedaleko soutoku s Odrou. Louky podél řeky, zaplavovala každé jaro divoká řeka. Kolem byla pole a remízky, všude plno studánek. Roku 1803, kdy se tam objevil Josef Kapica se synem, tam bylo jen 19 stavení a 115 obyvatel. 5.4.1877 tam našel horník Jan Mayer v nádobce 160 stříbrných grošů. Ještě roku 1843 tam stálo jen 20 domů. Ale o 100 let později jich už bylo 220. A některé z nich byly nepochybně postaveny na polích, které roku 1869 prodal Petr Kapica.

Tu špinavou, odpornou díru z něj udělala industrializace v okolí. Začalo to těžbou uhlí, která lákala nejrůznější bezzemky z širého okolí. A malé, do té doby ospalé zemědělské obce na to nebyly připraveny. R. 1830 byla postavena pudlovna na katastru Vítkovic. Vysoká koncentrace obyvatel a rostoucí znečištění podzemních vod vedlo k rozsáhlé tyfové epidemii v následujícím roce. Které odskákali hlavně obyvatelé Muglinova protože to vedlo ke kontaminaci studní. A nebylo to naposled. Není divu, že se Petr Kapica poté co mu zemřel prvorozený syn rozhodl odsud odejít, výš proti proudu Ostravice.

Dnes, po radikálním útlumu průmyslové činnosti je Muglinov opět atraktivní lokalitou.

---