Pokračování textu ze strany 152
Návod, s nímž téměř před sto léty vystoupil. E. T. Seton, doporučuje zopakovat si první etapu cesty záměrného čerpání hmotných potřeb z přírody. Nezapomíná přitom ani na s tím spojený rozvoj lidské duchovnosti.
Zkoušení životních způsobů primitivních národů a vůbec lidi, existenčně spjatých s přírodou, osvobozuje nás od otrocké závislosti na technice. Zažili jste někdy zastavení dodávky vody? A co když třeba při zemětřesení nebo za války selžou dodávky, elektřiny, plynu, tepla, potravin, úklid odpadků - katastrofa z bezmocnosti. Uspokojovat své základní potřeby jen holýma rukama, nejvýš se snadno dosažitelnými pomůckami - klackem, kamenem, nalezenou kosti či parožím, postavit si přístřeší z proutí, hlíny, drnů, rákosu neb kamenů, rozdělat oheň třením dřev, vyrobit z hlíny nádoby, z úštěpků pazourku řezací, dlabací a sekací nástroje atp. - to vše zvyšuje naši tělesnou zdatnost, ruční dovednost, zbystřuje smysly, zvyšuje naši sebedůvěru, tvůrčí vynalézavost, odvahu, vytrvalost, vědomosti a dovednosti, chápání a využívání přírodních zákonů. Navíc utužuje smysl pro kolektivní spolupráci, prohlubuje cit k přírodě a estetické vnímání. Vede i k rozjímání nad mysteriem vesmíru a otevírá cestu k otázce smyslu lidského života, víry a náboženství a dál k mystickému splynutí s přírodou a vesmírem.
Za vhodné prostředí pro zkoušení primitivního života považuje E. T. Seton divokou, člověkem téměř nedotčenou, přírodu. Takovou přírodu u nás, vyjma těžko přístupné rezervace, nenajdeme. Musíme vzít na vědomí, že ve osvětě existuji obrovitá území (stepi, savany, pouště, pusty, náhorní planiny) kde ne- rostou žádné stromy, ba někdy ani keře. I tam však žijí lidé, převážně primitivnějším životem a uspokojují V něm nejen své potřeby hmotné, ale i duchovní. Jako způsob obživy převládá u nich pastevectví a o zemědělství. Výjimku tvoří. Eskymáci a někteří mořští ostrované, kteří jsou závislí pouze na lovu.
Nejen my, ale celá Evropa, jejíž osídlení se ustálilo po posledním stěhování národů, začala svůj vývoj ve stadiu pastýřském a ranně zemědělském. Tím je pro nás dán i náš základní vzor, na nějž můžeme navazovat poměrně snadno, protože se jeho mnohé formy udržely až do našeho století a jsou snadno a dost důkladně prozkoumány za poslední tři století. Navázání na domácí tradici znamená současně i navázání na tradice národní, jež jsou důležitou složkou výchovy. Dnes je musíme obzvlášť zdůrazňovat, protože vlivem prosazovaného socialistického internacionalismu byly národní cítění, sebeuvědomění a hrdost záměrně potlačovány. Zde nejde o nějaké kříšení nacionalismu či šovinismu, pouze o respektování faktu, že pestrost a bohatost světové kultury je podmíněna pestrostí kultur národních. Příroda má ráda pestrost, ne uniformitu. Vše v ní má svoji živnou půdu. Národy lze přirovnat k nástrojům filharmonického orchestru. Čím více "barev" tónů, tím více. výrazových prostředků. O významu podílu malých národů nemusíme pochybovat.
Docházíme tedy k závěru, že našim vzorem může být jedině naše pastevecko zemědělská kultura, bez níž by nebylo našeho národního obrození, a ku které. se vždy uchylujeme v dobách 0- hrožení.
Zbývá zodpovědět otázku, jak se s domácí lidovou kulturou seznámíme. Pokud jde o hmotnou. kulturu - stavby, interiéry, pracovní nástroje a pomůcky, nádoby, oblečení, užité. umění - poslouží nám expozice a depozitáře národopisných muzeí. O výrobních technikách - lidových řemeslech a prařemeslech - se poučíme z odborné literatury a praxe žijících výrobců...text pokračuje
