Pokračování textu ze strany 24
… jistě Henry David Thoreau, který ho dokonce filosofickou výší a hloubkou osobní etiky i předčil.
Uveďme zde tedy alespoň tato jména:
Svatý František z Assisi (narozen 1182 v Assisi, zemřel 1226 v Portiuncule v Itálii),
Jan Amos Komenský (* 1592 pravděpodobně v Nivnici, zemřel 1670 v Amsterdamu),
Jean-Jacques Rousseau (* 1712 v Ženevě, zemřel 1778 v Ermenonville u Paříže),
Henry David Thoreau (* 1817 v Concordu ve státě Massachusetts, zemřel 1862 tamtéž),
John Ruskin (* 1819 v Londýně, zemřel 1900 tamtéž).
Podtrhuji, že mnoho dalších osobností, z nichž by aspoň část díla bylo možno přijmout jako pravzor woodcraftu, lze najít v literaturách či filosofiích všech dob i kultur (například Lao-c : Tao-te-ťing); vždy jde o dílčí obsah jejich díla či působení. Často bývá například zmiňován francouzský lékař a spisovatel Francois Rabelais (1495–1553), který při výchově dětí kladl důraz nejen na rozvoj rozumu, ale i na výchovu těla a vkusu a své představy skutečně se skupinou mládeže experimentálně ověřoval. Nebo německý zastánce moderní výchovy mládeže a návratu k přírodě, pedagog Johan Bernhard Basedow (1724–1790), který prováděl praktické pokusy o prosazení těchto myšlenek ve svém výchovném ústavě Filantropinum a bývá označován za prvého táborníka v Evropě, neboť se svými žáky dva měsíce v létě tábořil ve volné přírodě. Tato práce se však musí nutně omezit jen na nejvýraznější příklady.
Kromě uvedených jmen je nutno zde vyslovit i pojem “romantismus 19.století”, který sám o sobě byl tak trochu hnutím, vytvářeje nejen umělecký sloh, zasahující všechny druhy umění, ale ovlivňující myšlení, cítění ba i konání širokých vrstev způsobem, který nese mnohé z postojů k přírodě, jaké jsou ideálem Lesní moudrosti. Např. romantické obrazy, znázorňující hojně přírodu s malebnými zákoutími a vyjadřující touhu po dávných časech, kdy vše bylo ještě původní, nepokažené městskou civilizací, touhu po barvitém, někdy až dobrodružném “romantickém” životě (odtud záliba i v rytířských a jiných historických vzorech) – to vše vedlo i v reálném životě k hledání a hlavně doceňování čisté, krásné přírody a k souladnému vztahu k ní. Nechyběl ani rys jistého mysticismu, vedoucí až ke zbožnění přírody a idylického života v ní. Romantismus v malířství a literatuře přerostl do obecného povědomí, které vedlo lidi – nejdříve šlechtu, ale později i širší městské obyvatelstvo — více do přírody, dál od umělého městského nebo zámeckého života, byť pod poněkud jednostrannou záminkou hledání historických reminiscencí (v oblibě byly staré hrady, zámky a kláštery, takže šlechta je někdy dávala imitovat umělými zříceninami ve svých parcích – nechyběly umělé jeskyně, jezírka s ostrůvky, umělé vodopády atd.)
Z malířů romantické epochy jmenujme alespoň Němce Caspara Davida Friedricha (1774–1840) s jeho proslulým obrazem Dva muži pozorující měsíc, který je skvostem romantických námětů a ztělesňuje meditativní postoj člověka k přírodě, Francouze Eugena Delacroixe s jeho obrazy lovů v divočině a našeho Josefa Navrátila (1798–1865), jehož Vodopád v horách, Hon na lišku ..text pokračuje
