Pokračování textu ze strany 22
Byla to klidná, malebná scéna, na níž jsem shlížel dolů; i vracel jsem se v myšlenkách k výjevu z předešlého dne, kdy jsem byl přítomen shromáždění He-dhu-ška, družiny válečníků. Schůzka se konala ve velkém stanu; a jelikož byla teplá noc, spodek stanu byl shrnut, aby mohl dovnitř váti osvěžující větřík. To umožnilo zástupu stojícímu venku přihlížeti prazvláštnímu obřadu a dramatickému tanci. Napravo od stanového vchodu, seděl ve dvou soustředěných kruzích kolem bubnu sbor mužů a žen oděných v nejkrásnější kroje. Každý člen válečného družstva, zahalen ve svůj plášť, vstoupil odměřeným krokem do stanu a usedl ke stěně. Ceremonie započala sborovým zpěvem náboženské písně, při němž pálili šeříkovou větévku, jíž měla býti pomalována náčelníkova tvář. A jak mně paměť přinášela nazpět všecky obrazy malebného výjevu — oheň planoucí uprostřed širokého kruhu zahalených válečníků, slavnostní vzezření vůdce očekávajícího spálení šeříkové větévky a jeho podivné vzezření, když si jí namaloval tvář — uvažoval jsem, jaký je asi význam toho všeho. Ve své nejistotě jsem oslovil z hamaky jednoho se starých mužů sedících u ohně:
»Starče, chtěl bych, abys mně vyložil význam toho, co jsem včera viděl v družině He-dhu-ška. Pověz mi, proč si náčelník maluje černě tvář?«
