JAK SE RODILO INDIÁNSKÉ DÍTĚ.
Indiánské dítě se narodilo jako většina dětí našich. Rodilo se za slavnostních okolností a ze vznešených pohnutek. Indiánské matky přály si mít hodně dětí a hlavně chlapců, kteří by se stali velkými hrdiny. A věřili, že dítě bude takové, jakým si jej matka přeje míti. Proto jakmile tušila ve svém těle rodícího se potomka, nepřestávala naň mysleti. Nepřestávala si jej představovati krásným, nadaným, odvážným, zkrátka vynikajícím bojovníkem nebo velkým mudrcem, a měla-li to být dcera, tedy vynikající matkou velikého hrdiny. Tu myšlenku nosila v duši a takřka vtělovala v budoucího lidského tvora. Myšlenka ta činila každý její krok vznešeným a majíc poroditi tak slavného syna nebo dceru, snažila se sama žíti co nejdokonaleji! Chování a myšlení její mělo sděliti duši nenarozeného lásku k "Velikému Duchu" a smysl pro bratrství se vším tvorstvem.
Aby matka-Indiánka colou silou své duše mohla v duši nenarozeného vrýti čisté to lidství, bylo jí žití o samotě a v tichu. Hluboké, posvátné lesy byly chrámem, ve kterém se modlila indiánské modlitby beze slov, jež jsou více mluvou srdce nežli rozumu. Po nedotčených prériích chodila a plnila svou hruď básnickými tuchami.
Jak krásná byla tato indiánská víra v člověka! Dítě bylo pouhým „ztělesněním touhy, pojaté v klínu panenské přírody, jejíž ticho ruší jen vzdechy bo... neb vzdáleného vodopádu”.
