Pokračování textu ze strany 14
A když nadešel slavný den života matky-Indiánky, den, kdy vzniknouti má nový život z lůna jejího, nevyhledává lidské pomoci, ale odchází do lesa, do pustin, do přírody. Místo zvědavých nebo litujících pohledů lidských šeptá jí zde v posvátném tom okamžiku k duši: "Toť láska! Toť láska, naplnění života!" A když dítě se zrodilo, je šťastna, neboť ví; že vykonala svůj úkol ve velikém souzvuku Stvoření!
PŘIHODILO SE MI LETOS 16. ÚNORA
Seděl jsem večer ve svém, opět po dlouhé době vytopeném pokojíku a maloval jezevčí stopu, toho dne nalezenou. V kamnech praskalo, a bylo mi tak nějak dobře. Tu se moje ruka pojednou zastavila – koutkem oka jsem zahlédl jakýsi pohyb pod židlí. Shýbl jsem se a poděšené zamávání křídel mi napovědělo, že mám v pokoji motýlího návštěvníka.
Byla to docela obyčejná babočka žahavková, ale v tu chvíli mi způsobila velkou radost. Chvílemi přeletovala po bytě a nakonec věrna motýlím zásadám se usadila na svítící žárovce.
Přemýšlel jsem, jak se ke mně dostala; pravděpodobně přinesl jsem si sem na podzim její kuklu s nějakými přírodninami a dnešní nezvyklé teplo ji probudilo.
Měl jsem z ní nesmírnou radost; neboť v této chvíli se mi před očima objevila iluse jara. Viděl jsem ... straky, slyšel jsem hukot jarních větrů, profukujících korunami vysokých borovic, na obloze viděl jsem ..text pokračuje
