Imaginace je solí (sůl nad zlato) života a vzpomínky na chvíle, které nám připravila, uchováváme jako nejkrásnější poklady ve svém srdci.
Člověk bez ní ztrácí hodně. Možno říci: jako básníkem se rodí člověk, tak imaginace je člověku dána do vínku při jeho zrození. Imaginace vyžaduje idealistů — a každé dítě na světě je idealistou. Člověk, který ve svém krátkozrakém lpění na hmotných statcích nedovede se povznésti výše než k módě nebo k jídlu či penězům, ten lehce zapomíná na ideály, které mu dříve rostly v mysli, zapomíná na ideály svého mládí. A nevěřím, že by byl na světě jediný zdravý hoch nebo děvče, kterému by nevířila spousta plánů, myšlenek, ideálů v pravdě šlechetných a světoborných, které by chtěl ve svém ušlechtilém úsilí uskutečňovat, realisovat. A touží stát se dospělým, aby co nejdříve mohl ukázat, co mu leží na srdci.
Důvěřivé mládí, bezbranné...
Ale proč se tak snadno zapomíná na tyto dětské plány?
Rodiče, učitelé, profesoři, vychovatelé, škola, ti podnikli útok na duši dítěte, sotva se začalo kriticky dívat okolo sebe.
Ohnuli mladý stromek — ať roste při zemi, ať nehledí tak vysoko! Upoutali, svázali dítě. Vychovávají z něho učence, vojáka, říkají mu: „Bij, abys nebyl zabit!“, a tak stavějí základy budoucí generace. Říkají: „Čemu se v mládí naučíš; v stáři jako bys našel!“
A víte vy, jak takoví starci nad hrobem hledí zoufale na život strávený v honbě za penězi, požitkem, zábavou?
