Pokračování textu ze strany 42
„Malé dítko narodilo se mrzáčkem. Nebylo ošklivé, ani zkřivené, jen jedna noha byla slabá a kulhavá a nervově chorá a když se učilo choditi, nohu tuto vleklo trochu za sebou. Ale, och. láska její matky, která bděla nad ní, laskala se s ní. živila ji, chránila ji, byla všemohoucí láskou matky k slabému dítěti a dítko vyrostlo do dívčích let, pak v ženství, ověnčeno touto zázračnou zdobou lásky, jako křehoučký, přítulný mech věnčí úpatí stromu.
Matka její ji nazvala „Kah-lo-ka“ (přízvuk na „lo“), což u Chinooků znamená „Labuť“, neboť dívka byla velmi krásná. Její tvář byla jako květ, její tělo útlé a něžné, jenom noha, kterou vlekla za sebou, byla mezi ní a dokonalostí mladého ženství. Ale duše její byla ještě krásnější než její tvář. Byla laskavá, veselá, ráda se smála. Nikdy neřekla trpkého slova, nikdy se neušklíbla. Srdce její bylo lehké, ruce obratné, hlas milý. Její prsty byly zručné, takže pletla košíčky a rohože, její oči smělé a bystré ve výběru barev per, vláken a koží pro domácí práce a ozdoby, a milovala malé děti jako matka její kdysi.
A mnohý hoch by ji byl žádal za ženu — mnohý mladý rybář, bojovník, zálesák, ale srdce její nikoho nemilovalo, až přišel mladý lovec ze Severu a řekl: „Budu silným pro nás oba, budu rychlých nohou pro oba, mé šípy jsou dobré a nikdy se neminou cíle, mé lože je vycpáno měkkými, teplými kožešinami, tvoje křehká nožka odpočine si na nich a tvé srdce odpočine na mém srdci — půjdeš se mnou?“
Stín přešel její tvář, když se podívala na svou chorou nohu. „Ale nebudu moci nikdy ti běžeti naproti, až se budeš vraceti z lesa se zvěří na ramenou nebo bobrem v rukou,“ litovala. „Krok můj jest pomalý a zdrželivý, není svižný jako u jiných děvčat ..text pokračuje
