Pokračování textu ze strany 43
… mého kmene. Nikdy nebudu moci tančiti před tebou hodinu za hodinou za zpěvu starých a obdivu mladých. Musím seděti se starými ženami — sama se starými a ošklivými — sama!“
„Ty nikdy nesestárneš, nikdy nebudeš ošklivá,“ ujišťoval ji. „Tvář a duše tvá jsou krásné. Ony i se smějícím se tvým srdcem vždycky budou mladé. Matka tvá tě nazvala Kah-lo-ka, Labutí, a jsi jí skutečně — a budeš jí vždycky pro mne. Pojď, pojď se mnou — půjdeš z matčiny lásky — do mé lásky?“
A jako by udělala každá žena, šla s ním a chýše otce jejího neznala jí již.
Ale matka její denně přicházela se na ni podívat, potěšit se štěstím mladé ženy — štěstím, pro něž zapomněla na svou chromou nohu, jež její vždy milou tvář učinilo ještě krásnější a říkala své malé snoubence Be-bé, Be-bé, jako by byla stále ještě křehoučkým jejím děvčátkem. Tak to bývá s matkami a jejich dětmi-mrzáčky.
Léta přešla a Kah-lo-ka přinesla svému lovci-manželi šest krásných dítek, ale žádné z nich nemělo chromé nohy, ale také ne milé tváře smích milující matky. Ještě nezestárla a nevypadala jako jiné ženy, třebas byly ještě mladé, její tvář byla jako květ, když seděla mezi starými a ošklivými o velkých slavnostech, když dívky a jinoši tančili a zpívali a zase tančili. Jak často toužila po tom, aby se k nim mohla připojiti, to nevěděl nikdo, neboť ani nejmenší stín nezakalil jí oči, ani bolest nevstoupila v její vždy mladé srdce, dokud nepřišla sestřenice jejího manžela, dívka silná, pružná, štíhlá jako lovec sám, jež tančila jako sluneční paprsky na modrých vodách Tichého Okeánu.
