Pokračování textu ze strany 44
Hodinu za hodinou tančila jeho sestřenice bez únavy a po všechen ten čas dívala se na ni, pozorovala její pružnost, jako když větve Douglasovy jedle bičuje vichr, pozorovala svižnou její mohu, lehké kroky, slavnostní sílu. A když přestala, Kah-lo-čin manžel a mladí chlapci a bojovníci ji obklopili, donesše dary náramků z lastur a krásně k ní hovoříce.
A Kah-lo-ka se podívala na svou ubohou, chromou nohu — a smích umřel jí v očích. V chýši se svými šesti malými dětmi čekala na něho mnoho dní, mnoho týdnů, ale lovec-manžel ji opustil pro tu, jež neměla chromé nohy a nemusela seděti mezi starými a ošklivými.
Tak čekala Kah-lo-ka a čekala, dlouhá, dlouhá léta, a, přátelé z jejího mládí zestárli a svrásčily jim tváře, lidé z jejího kmene věkem ochabli a zeslábli, ale tvář ženy s chromou nohou zůstala tak krásná, jako když byla mladá, tak bez vrásky jako tehdy, když prvně se setkala s mladým lovcem a zamilovala si jej, toho, jenž životu jejímu odešel před mnoha desítkami měsíců.
A daleko, ve vzdálené své chýši lovec-manžel zestárl a zeslábl na těle i na mysli; jeho střela už nebyla jistá, jeho oko nebylo již smělé a po boku jeho žila sestřenice jeho, jež byla kdysi tak lehkých nohou, tak veselá v tanci, tak silná a ztepilá a čilá, ale léta tížila její kdysi svižné nohy, dala stáří jejím tvářím, srazila její ramena, ochablost dala jejím svalům, kloubům, rukám. Stará a vrásčitá choulila se ve své pokrývce, neboť krev její plynula pomalu, mládí její odešlo — netančila již.
A jednoho dne se vrátil, aby se podíval na tu, kterou opustil, aby slyšel její smích a viděl, že pravá ..text pokračuje
