Pokračování textu ze strany 50
… a zavěšila kůži nad vchodem, takže vnitřek měl jen málo světla. Ženy, které ji občas navštěvovaly, nikdy by ji nepodezřívaly, že někdo byl skrýván a zvláště ne nepřítel v chýši, kam tři léta žádný muž nesměl vkročiti.
Byla velmi tmavá noc. Dole v lese nebylo vůbec viděti. Tvrdé Srdce musila roztahovati ruce jak běžela, aby nenarazila na stromy, ale znala tak dobře ona místa, takže se nebála, že nenajde houštinu a toho, komu přicházela ku pomoci, „Vstaň,“ řekla tichým hlasem, „vstaň a pojď za mnou.“
Mladík zkoušel vstáti, ale přepadl zpět těžce na zem. „Nemohu vstáti,“ řekl, „mé nohy nemají síly.“
Tu Tvrdé Srdce vzkřikla: „Nemůžeš choditi! Na to jsem ovšem nevzpomněla, že nemůžeš choditi. Ale co budu dělati? Co budu dělati?“
„Dovolíš, abych ti ho nesl,“ řekl někdo stojící zrovna za ní, „donesu jej, kam, mne povedeš.“
Tvrdé Srdce se obrátila s výkřikem překvapení. Neviděla tváře mluvčího v tom temnu, jenom neurčité jeho obrysy, ale znala ten hlas. Nebyla překvapena. „Zvedni ho tedy,“ řekla, „a pojď za mnou.“
Sama zvedla raněného a položila ho nově příchozímu na záda a pak vedla jej cestou ven z lesa přes pahorek, pak ohradou, kde uvolnila kůly na jednom místě — a do své chýše. Nikdo nebyl vzhůru, a nebyli poznáni.
Uvnitř hořel oheň, ale nebylo třeba světla, aby dívka věděla, kdo jí pomohl, Byl to Velký Los.
„Tu jej položíme,“ řekla odhrnujíc kůži před ložem, které připravila, a položila nemocného muže na ně. Pak Velký Los se zastavil, dívaje se na dívku, ..text pokračuje
