Stránka:indian 1923.djvu/52

Z thewoodcraft.org
Tato stránka byla ověřena


Pokračování textu ze strany 51

… ale ta zůstala mlčenliva a nechtěla se naň podívati. „Půjdu nyní“ řekl, „ale každé noci přinesu jídlo tobě i tvému milenci.“ Ještě dívka nepromluvila a již vyšel. Ale jakmile odešel, Tvrdé Srdce si sedla a štkala. Nemocný muž se vzchopil poněkud a ptal se: „Co je ti? Proč naříkáš?“

„Neslyšel jsi?“ odvětila. „Řekl, že jsi mým milencem.“

„Znám tě,“ řekl muž. „Říkají ti Tvrdé Srdce, alo lhou. Máš srdce; přál bych si, aby bilo pro mne.“

„Ne!“ vzkřikla dívka. „Ať již toho vícekráte neřekneš! Budu se o tebe starati, krmiti tě. Jako tvá matka chci se chovati k tobě.“

Pak, když přišla noc, Tvrdé Srdce vycházela často na cestu, zůstávajíc tu déle a déle a pokaždé se vracejíc jen, aby dala nemocnému vody a trochu potravy. Posléze, když tak seděla venku v temnotě, Velký Los přišel a naleznuv příhodné místo, zavěsil kus masa nad dosah psů. „Vejdi“ řekla mu, „vejdi a promluv s raněným.“

Po té Velký Los seděl s Arickariem každou noc chvíli a hovořili o věcech, které zajímají muže. Když byl v chatě, Tvrdé Srdce nikdy nepromluvila, leda že řekla: „Jezte“ když postavila jídlo před ně. Den po dni raněný sílil. Jedné noci, když Velký Los odešel, řekl: „Jsem schopen odejíti, zítra v noci navrátím se domů. Rád bych jen věděl, proč jsi se starala o mne, proč jsi mne zachránila před smrtí?“

„Poslouchej tedy,“ řekla dívka, „bylo to proto, že válka je zlo, proto, že jsem tě litovala. Mnohé ženy zde a ještě více ve vaší vsi naříkaly, že ztratily v půtce ty, které milovaly. Z nich jediná já jsem promluvila, prosíc náčelníky, aby spolu sjednali mír. ..text pokračuje