… slamníky napěchované slamou, dosti dříví a jídla, co hrdlo ráčí. Vezměte si každý jen dvě pokrývky a pamatujte, nechci abyste měli střelné zbraně, sirky, tabák nebo kořalku. Přijdete tedy?”
Odpovědí bylo nanejvýš výmluvné mlčení — ani nejmenšího hlasu odpovědi.
To mne zlobilo. Věděl jsem, že byli v mé Indiánské Osadě, když to bylo zakázáno. Snad neporozuměli pozváni, i opakoval jsem “Upozorňuji, že nebude vám třeba nic platiti. Budete mými hosty. Hezky si spolu zatáboříme.”
Zase žádné známky souhlasu ani pochopení. Dvanáct zarputilých, zamračených a podezíravých chlapců. Opakoval jsem své pozvání. “Žádný z vás nechce přijít do lesů a zatábořit si? Když všeho se mu dostane a nic nebude muset dělat, jen se dobře bavit?.”
Zase žádná odpověď, ani pohled, jenž by byl známkou pochopení. Byl jsem zaražen. Kdyby byli řekli: “Nikoli”, nebo položili snad nějakou otázku, byl bych věděl, jaká je situace. Avšak kamenná zeď mlčení byla zklamáním. Ve své rozpačitosti vybral jsem si štíhlého, hezkého hocha se zářícíma očima, jenž mi byl nejblíže a oslovil jsem jej přímo: “Nechtěl bys ty vypravit se do lesů — všechno by bylo připraveno a neměl bys nic na práci, než se bavit?”
Jediná jeho odpověď bylo přikývnutí. Nyní jsem oslovil druhého a třetího. Po každé dostal jsem jen více méně ..text pokračuje
