Pokračování textu ze strany 13
… okamžik. Po vhodné přestávce, jež následuje za zdařilým vrcholením, řekl jsem přemítavě: “Hleďte hoši, jak si představujete toto táboření — jako nějaké setkání — nebo máme to dělat po indiánském způsobu.”
Byla ovšem možná jediná odpověď v ovzduší, jež jsem vyvolal — “Ó, Indiáni, na mou duši my, jsme Indiáni.”
“Dobrá, i mně je to po chuti,” řekl jsem. “Nuže pamatujte, my tvoříme kmen. Každý bojovník má hlas. Nejdříve musíme zvolit Velkého náčelníka.”
Tu ukázali prvou známku zdvořilosti. “Zajisté; že vy jím budete,” byla rychlá odpověď, jež beze vší pochyby zrodila se z právě vzniklého vztahu sympatie.
Avšak já ji hned potlačil. ”Nikoliv, to nedělejte,” odpověděl jsem. “Já nejsem náčelníkem. Jsem medicine-men. Za náčelníka potřebuji někoho z vás.”
Nyní bylo dvaačtyřicet nápadníků na tento úřad a každý měl nejpřesvědčivější důvody, proč jeho zvolení je jedině možné. Hašteření rostlo ve rvačku, až jsem řekl: “Počkejte, můžeme to snadno rozhodnouti jinak. Který hoch zde přemůže všechny ostatní.”
“Ó, to by nebylo spravedlivé,” zvolala rozhořčeně část z nich. “Hank Martin přemůže všechny. Jest starší a větší a silnější než každý z nás.”
“Nuže, jestliže Hank každého dovede spořádat, je to v pořádku. Ale snad některý chlapec zde si myslí, ze nabije Hankovi.”
