… jak se říká, vlivy ulice. Ale nestačí, jestliže takové děti prostě internujeme, zavřeme někde ve škole a nutíme je i v době »po škole« ke školské kázni a práci. V době, kdy naše útulky vznikaly, nebylo to snad ještě příliš velké zlo. Praha měla tehdy více vzduchu — i z vnitřního města se bylo možno dostati za čtvrt hodiny do polí. Dnes je jinak. Zdravotní stav pražské mládeže není tak příznivý, jak bychom si měli přát. Otázce musíme tedy věnovati více pozornosti než dosud — nemáme ještě dostatečně zjištěný ani skutečný stav. Tu a tam sice bylo zkoumáno sociální prostředí pražských školních dětí, zvláště v jeho vztahu k prospěchu žactva ve školách; usiluje se také o zakládání škol na volném vzduchu a pod. Ale to vše je sice dobrá a záslužná práce, ale myslím, že je potřebí ještě něčeho jiného. Co pomůže na příklad, vyvedeme-li děti někam na volný vzduch, aby tam ztrávily krátký čas denního vyučování, jestliže na dobu mimo vyučování, tedy na delší část dne a týdne necháme dítě jeho osudu a zavřeme je ve volných jeho chvílích zase do zdí města? Jeho školské vzdělání tím utrpí, jeho zdraví se však valné nepomůže, neboť zdravotní prospěch, plynoucí z pobytu venku, bude zeslabován duševním napjetím, kterého vyžaduje učení. Takové školy jsou nutné jen pro děti, zdravotními defekty již postižené, ale my potřebujeme především prevence, která by před těmi defekty děti chránila a činila taková zařízení, jako jsou školy na volném vzduchu, co nejméně potřebnými.
Měli bychom věděti, jak naše děti žijí v době školní prázdně. To nemáme posud ani zjištěno. Ve výročních zprávách středních škol bývá sice statistika, kolik žáků se věnuje mimo školu různým tělesným cvikům, ale na národ. školách nemáme ani takové, byť i málo dostatečné statistiky. Je jisté, že velmi mnoho dobrého v tomto směru konají naše tělocvičné spolky – ale opět je možná námitka: málo zdravého, čistého vzduchu, málo přímého styku s přírodou.
Myslím však, že není třeba čekat, až to vše bude prozkoumáno a až se vědecky zjistí, jaký vliv na zdraví naší školní mládeže má její pobyt uvnitř města ve volném čase mimo školní vyučování a nedostatek příležitosti k tělesné výchově. Jistě nechybíme, jestliže ihned přikročíme k nápravě a k přeměně t. zv. útulků pro školní mládež z instituce negativní, sociálně ochranné, bezpečnostní, abych tak řekl — pedagogicky — policejní v instituci positivní, výchovnou, tvůrčí. Útulky stanou se (a dnes již de facto namnoze jsou) místem, kde děti v družné pospolitosti tuží své zdraví, cvičí tělo a vůli a zpevňují svůj charakter; zároveň místem, kde najde školní mládež nutnou protiváhu proti oběma extrémům, které dnes ztěžují harmonický, vyrovnaný vývoj osobnosti, totiž jednak proti jednostrannosti školního intelektualismu, jednak proti jednostrannosti neplodného, samoúčelného sportovnictví.
S touto změnou programu mění se však eo ipso nutně také okruh mládeže, které tento program může prospěti. Dopouštěli bychom se křivdy, jestliže bychom z účasti na rekreačních výchovných podnicích vylučovali děti z vrstev lépe situovaných: i těm je ..text pokračuje
