Pokračování textu ze strany 44
A tak Liščí kmen opravdu zachoval odkaz Seifertův v tom, co byl náš důraz a s čím jsme tak trochu i naráželi, když jsme navázali styk s utajenými kmeny a po válce. My jsme tomu říkali imaginace. Díky bratru Josefovi z Milíčova domu jsme začali zpívat, Ink se nás snažil naučit na Stvořidlech 1944 a na Štiříně 1945 praktickému táboření, hygieně, výkonnosti. A přece nám zůstal Seifertův ideál poslouchat zpěv ptáků a přemýšlet o něm, básnicky přírodu prožívat nebo si i vymýšlet příběhy, posilující “imaginační” stránku lesní moudrosti.
Byli jsme na sebe ovšem přísní, sami sobě jsme ukládali nechodit příliš do kina, pivo a cigarety pro nás neexistovaly, ale za požitek jsme počítali i zmrzlinu a limonádu. Při výpravách jsme se snad nikdy nestavěli v hospodě a zdůrazňovali jsme etiku, hovořili o míru, o jednotném jazyku, o vegetarismu.
Byl to ovšem pak i silný vliv Přemysla Pittera, který ze všech “starých woodcrafterů” měl k Seifertovi nejblíže jak osobností, tak bohatou duchovní, imaginativní filosofií.
Tehdy nám ani nevadilo, že Miloš Seifert nedává jednoznačnou orientaci ani filosofickou ani politickou. My jsme tehdy potřebovali etiku, imaginaci a lásku k přírodě. A jeho idealismus byl tak široký, že jsme tvořili širokou základnu a rozešli se až po letech, abychom zůstali spojeni velkou ideou ducha dětství a imaginace v přírodě.
Tak nám Miloš Seifert velice pomohl a jeho vliv rozhodl o mnohém v našem životě už trvale. Byl pro nás klasikem – hned vedle L. N. Tolstého, E. Th. Setona, H. D. Thoreaua, Johna Hargravea. A působil na nás jako Sůva, Míla Vavrda, Přemysl Pitter a patřil do řady s Fedorem Krchem, Karlem Bukovanským, Tončou Bukovanskou, Schartovými, Vojtěškou Ječmenovou a přitom jsme měli doma stále při ruce nevyčerpatelný seifertovský zdroj rad, zkušeností, nápadů, vzpomínek i kritických a ironických reflexí z úst Seifertovy žačky z berounského gymnasia – totiž Rorejse, naši maminky.
