Pokračování textu ze strany 14
… džunglí nemohou nikdy věnovati svým dětem tolik času jako tomu jest u nás. Matka se nemůže zdržovati hýčkáním, krmením, a opatrováním nemluvněte; ráno je nakrmí, uloží v chatě, anebo i před ní v malém dolíku pro ně vyhloubeném, jde po své práci, ať již jakékoliv a nevrátí se mnohdy až večer. A nemluvně jest tak ponecháno nejen samo sobě, ale i na pospas větru, slunci, v dobách monsumu i dešti a přirozeně i všemožným nebezpečím. Čím dále od civilisace, čím hlouběji v džunglích a v horách, tím poměry jsou horší. Není pak divu, že matka se vrátí večer a dítě zatím zmizelo. Leckdy bývá uchváceno dravci, ale často se přihází, že někteří dravci, zejména vlčice, jichž mláďata nějakým způsobem zašla, nebo jež nemají jich vůbec, loupí malé děti, zejména nemluvňata, odnášejí do svých doupat a tam je ošetřují s mateřskou péčí, jako by to byla jejich vlastní.
Ale netoliko dr. Modi samotný onoho vlčího hocha viděl. I major T. R. Montgomery podepřel vypravování jeho vylíčením, že hocha poznal v Sikandře již o pět let dříve než dr. Modi tedy v roce 1882. Hoch vypadal prý zcela přiměřeně na svůj věk, byl temné pleti, vysedlých lícních kosti a velkých úst; nápadné byly pouze na něm hluboko zapadlé oči, pronikavého pohledu. Jinak však byl prý hluchoněmým, a bylo možno se s ním dorozuměti pouze posuňky. Po čtyřech již běhati v té době neuměl.
Tolik vypravují očití svědci. Zdá se však, že právě v okolí Sikandry případů podobných bylo více. Správce sirotčince zmínil se o jednom hochovi, který byl z džunglí vlkům vyrván v roce 1872 a přinesen do ústavu. Byl ve stavu divého zvířete. Pil vodu po způsobu psů a vlků, jedl syrové maso a kosti a v opaku onoho prve zmíněného hocha byl naprosto nespolečenským, nikdy nechtěl setrvati pohromadě s ostatními hochy a zalézal raději do temného kouta. Stejně jako jiní vlčí hoši nestrpěl na sobě šatů. Po několika měsících však onemocněl horečkou, přestal jísti, byl nějakou dobu živen uměle, ale na konec zemřel.
A o jiných podobných hoších vypravoval správce. Někteří se naučili vydávati ze sebe zvuky, ale nikdy ne mluviti. Jiní opět se zcivilisovali za krátko tak, že upustili od požívání syrového masa, ale dlouho jim zůstal zvyk, že s oblibou sahali po kostech, ohlodávali je, brousili na nich své zuby. Vůbec nebylo nikdy třeba je nutiti k jídlu, za to však bylo leckdy nutno vynaložiti značného úsilí, aby se dali do nějaké práce. Radost a hněv projevují volně a bez ostychu a nepředstírají opak toho co cítí. Společným pak znakem všech vlčích hochů jest překvapující hbitost a zručnost, s jakou se pohybují na rukou a nohou. Stejně jest u nich zajímavým, že, alespoň v první době, dříve než okusí nějaké jídlo, očichají je, a nejsou-li uspokojení jeho vůní, odhodí je.
Toť asi pravý podklad Kiplingova Maugliho.
Když jsem byl loni poprvé v Agře a prohlížel Sikandru, ptal jsem se tam po onom hochovi. Bohužel nikdo nemohl mi podati žádané zprávy a stejně ani nevěděl o případu ničeho starý strážce Akbarova hrobu, stařičký věkem k zemi schýlený Mohamedán. Není divu. Snad vlčí hoch již dávno zemřel a ne-li, musil by dnes býti „hochem“ téměř sedmdesátiletým.
