LEDEN — MĚSÍC SNĚHU.
Zoraná země proměnila se v sedlinu mazlavého bláta a jediný les poskytoval možnost blouditi přírodou v podmračných zimních dnech.
Ale v jeden den ztuhl vše mráz, potom se chumelilo a země přes noc oděla se ve sněžný háv, podobně jako hory, kde již dávno vládla zima jako ve svém království.
Svět stal se hned jiným světem, kraj sesmutněl a zvážněl. Dříve vysoko nad hlavou letící černí ptáci, vždy se člověka obávající, nedůstojně z hladu přiblížili se městu, když je vyhnal z polí hlad.
Ubohý hrdina – „lovec“, který hladové ptáky střílel z rozkoše vraždění!
Obnova a mráz překlenuly nepohodlné cesty a mazlavý jíl, zjinačily život tvorstva v lese i na poli. Za humny připneme lyže a rozběhneme se přímo do lesa. S Bohem mé cesty! Nepotřebujeme Vás a vlastník polí nás také stíhati nebude.
U lesa se rozhlédneme. Město v údolí dýmá a v přírodě je mrtvý klid. Zdánlivý. Z cibulek pod sněhem raší už sněženky, stromy jen zdánlivě odumřely, na travinách vysoké meze sbírají semena konopky a kus dále koroptve tulí se v hloučku zdaleka znatelném na bílém sněhu. Zatím co kohoutek pozoruje, slepičky sbírají trávu a semena.
Však ani les není zcela mrtev. Hejno maličkých zlatohlávků přeletuje se stromu na strom a naplňuje les jemným tikáním. Kde se béře život v tomto drobném organismu. Co ho chrání před zimou, ničící veškerý život?
Nyní můžeme shlédnouti zátiší, kde v létě jsme si hověli na mechu. Navštívíme králičí osadu; poznáme, které nory jsou obydleny. Jinde pozorujeme stopu tchoří neb srnce mohykána, který ušel dosud pozornosti vraždících „lovců“.
Jednoho dne podnikneme výpravu do hor, které nás dlouho lákaly bělostným sněhem a svou nedostupnosti. Dostoupíme sněžných plání, jichž povrch hluboce rozbrázděn stále se mění sněžným prachem, který vítr unáší jako písek na Sahaře.
Skupinka borovin k sobě se tiskne na třpytící se ploše, o něco výše nízké smrky musí se rvát s bouřlivými větry a dýchati většinu roku chladný vzduch. Třpytí se drobnými krystaly nebo zavaleny sněžným příkrovem těžce zvedají své hlavy z bílých spoust.
S vrcholu hory je vidět celé zimní království: sněžné pláně, chaloupky ve sněhu ukryté, zalesněné svahy, jež sněhem zasypány třpytí se v záblescích slunce. Uvědomíme si skrovný život v chaloupkách a zbytečné potřeby města. Kdo by jich nemiloval?
Mraky přenáší se přes horská temena, slunce vrhá světelné reflexy sem a opět jinde, magicky osvětluje vrcholy a stráně. Jaká krása a mír, kde příroda lidskou rukou nejméně dotčena dává možnost, jak pravil Bezruč: „den žít zde šťastný, nevinný.“
