Možno, že pro sluch mládeže to zazní nelibě. „Jakže? Konat hrdinství obětavosti ne vždy, kdy zahoří srdce? Konat je pouze tenkrát, kdy svolí uvažující rozum? Není to návod ke zbabělství, ke studené netečnosti, která neschopna hrdinského činu vůbec, tváří se, jako by odmítala hrdinství jakožto nepravé? Uvažovat, uvažovat tak dlouho, až by minulo všecko nebezpečí, vykonat hrdinství, ale zároveň také až by bylo veta po všem, čemu mělo být pomoženo v nouzi? Hrdinský čin vždycky vyžaduje jednání rychlého! Tu nezbývá snad vůbec času na uvažování, neřkuli na dlouhé, kritické vážení hodnot, tu třeba dát se vést, ba dát se strhnout mravním pudem, citem a důvěřovat mu plně, že vede nás cestou dobrou!“ Tak snad usoudí mládí.
Ty dobré cesty, na které nás vodívá pud a cit! Dojista, děje se tak někdy, ale ve mnoha případech bývá to jen blud a klam. Neboť tento pud a cit bývá často vznícen jen touhou zaskvět se hrdinstvím před lidmi, nikoli vykonat hrdinství pro věc samu. Bývá to hrdinství z ješitnosti, pro cizí oči, nikoli pro oči onoho tajemného Čehosi v nitře člověkově, co žene k hrdinství pravému — odejměte takovému chlubnému hrdinovi cizí oči, chtějte na něm, aby vykonal čin skrytě beze svědků, bez rudého bengálu obdivu, bez romantických kulis v devadesáti případech ze sta hrdina schladne a couvne: prozradil se jako nepravý. Každý z nás jistě měl už nevítanou příležitost, že mohl sám v sobě demaskovat takového nepravého hrdinu, v němž hrdinství bývá z většiny jen slávychtivou zbrklostí, pro niž v hořící vteřině je snadnější obětovat život, nežli pro tutéž věc udělat kousek mrzuté, sic užitečné, ale nikým neoslavované práce. Lidské oči, pohled lidských očí, opojení cizím obdivem, touha vzbudit takový obdiv bývají to, jež hnávají mladé lidi do činů
obětavosti. A opět třeba lišit: i zde může jít o činy veliké, o hrdinství pravá, která vznikají pod silou vědomí: Ty a ty oči hledí na tebe! Oči matčiny! Oči velkého učitele! Oči milované ženy nebo milenky, jež hodna je hrdiny! Oči vzácného přítele! Ale většinou chodívá tu o oči cizí, které nemají takového hlubokého významu pro bytí člověka hrdiny; o oči sic na vteřinu vzplanulé obdivem pro hrdinu, ale za chvíli k němu už obrácené s tupou netečností, ba s výsměchem a záštím nepřátelské cizoty; oči vrtkavého zástupu, jenž je a zůstává v jádře vždy vzdálen bytí a usilování člověkova, A právě takový vteřinový obdiv z očí vzdáleného zástupu bývá to, jenž mladé lidi strhuje do lžihrdinských skutků, do nepravého odhodlání obětovat třeba i život, v tu ránu, dokud hoří srdce a planou ty cizí obdivující se oči — tenkrát je pro mladého hrdinu nebezpečí, že sebe sama zradí pro nic, pro veteš bez ceny, utne ruku pro rukavici, pro stodolu zahubí velechrám.
⁎ |
My už neodhodláváme se tak snadno a kvapně nasadit život a obětovat se, jako za časů starých. Neodhodláváme se, protože náš celý poměr k životu od základu se proměnil, rovnou řečeno: ozdravěl. Chápeme život jinak, nežli bývalí lidé, kteří pod vlivem názorů náboženských a církevních života nevážili si dosti.
Nám je život jedinečnou, neopakovatelnou příležitostí a povinností, vykonat své pravé, kladné dílo, aby bytí lidstva jím bylo o něco ..text pokračuje