… stejně i pro jiné bytosti!), ale cit musí být v souhlase s rozumem. To nemusí přec být jen rozum malicherný, zakrslý, bez odvahy, zpátečnický. Masaryka v jeho velkém; díle osvobozovacím jistě také vedl, okřidloval cit a byl to velký cit hluboké lásky k národu, prudký cit práva a spravedlnosti, mocný cit svobody. Ale ten velký trojaký cit u Masaryka byl sdružen s velkým, jasným rozumem; ten rozum myslil světle a směle, logicky usuzoval, přesně pozoroval, bedlivě zkoumal příčiny, podmínky, příležitosti k činům opatrně plánovaným, měřil a vážil poměry sil, účinky, perspektivy, obezřele vyvozoval, čeho bylo třeba pro další jeho zámysly, které se měly na konec přeměnit ve velký čin, v reálné hodnoty bytí a činem úměrným obětem vyhovět na konec i jeho velkému citu lásky ke svobodě, ke spravedlnosti, k národu. To je příklad citu jak má být; Masaryk, toť příklad člověka, ve kterém harmonicky se sdružovaly velký cit, velká vůle, velký rozum, pevně zaměřeny na velký čin jakožto na velkou summu opravdových ethických i jiných hodnot životních. V případě Masarykově lze právem mluvit o opravdovém hrdinství a o skutečném hrdinovi, který k vůli vznešeným, pravým cílům nasadil vše, co měl – majetek, rodinu, zdraví, život; směl tak učinit, protože v nitře jeho mluvil o tom unisono cit i rozum, víra ve vyšší smysl bytí, víra v pravost ideálu humanitních, vlastní životní zkušenost, vlastní minulost plná díla pro tutéž věc, kterou naposledy vzal na sebe, vnitřní jistota shody s nejlepšími duchy člověčenstva i shody s bohem.
(Příště konec.)
Vzhůru k světlu!
Časně zjara mohli jste konat pěkné studium, jak prorážejí stonky zemí. Jak se dostat k světlu pod tvrdou hroudou, často ještě umrzlou? Pomyslili jste někdy, jaká je to „síla vůle“ a víra v život, než taková mladá, něžná květinka může se poohlédnout svou hlavinkou do širého, volného vzduchu? Mečíky a narcisy spínají své listy do špice, jež na konci je tvrdá a razí si cestu. Hyacinty už založily květenství, poupata v hroznu sedí pod čepicí listů, jež jako střecha je chrání a jako ledoborec spojuje listy k útoku na poslední přehradu, dělící je od světla. Sasanku jste viděli. jak ohýbá svůj řapík, na jehož konci jsou něžně lístky čepele, složené jako listy v knize a tím ohnutým, tvrdým kolenem tlačí před sebou příkrov země? Každá rostlinka má svůj způsob, jak dobýti se k světlu, svému živiteli!
