… než je nějaký závod sportovní; tedy dva životy odcizené vyššímu kladnému činu národního bytí pro přelud – to je ztráta citelná v národě, jenž má vážnou povinnost chránit a sbírat si kde kterou sílu a silečku, aby obstál řádně a čestně mezi národy světa, nikoliv nějakými závody o zlomení nějakého rekordu, nýbrž kladnými, trvalými, velkými činy kulturními.
Život člověkův není něčím, co by neomezeně náleželo jen člověku samému. Život každého z nás náleží ještě jiným subjektům: rodině, rodu, generaci pracovné, národu, lidstvu; svůj nárok částečný naň mají naši přátelé a spolupracovníci o společné věci, strana, stát; ať už se nedotýkám ani náboženského výhledu odtud (že život každého z nás konec konců náleží Duchu světovému a dílu proň.) Čím hodnotnější je život někoho z nás, čím vzácnější síly byly do něho vloženy a čím silněji se v něm rozvinuly (ať rodinou, ať školou, ať sebevzděláním, vždy je to pomocí jiných!), tím větší je zájem oněch subjektů na našem životě a tím rozhodnější opět náš závazek vůči nim, dát jim, co jim náleží. Je tobě, člověče myslící, třeba tak žít a to konat, abys splnil tyto své závazky k vyšším subjektům bytí co nejpoctivěji. Vynaložíš-li, místo na kladné, dobré činy, své síly na titěrky a hračky, na přeludy a lžiúčely. okradeš i sebe i ty, jimž náleží díl tvého života; vymrháš-li na ně zdraví, nebo dokonce život, octneš se v položení nepoctivého dlužníka marnotratníka, který nikdy pořádně nebude moci svůj dluh zaplatit.
To jsou věci velmi prosté a jasné pro každého, kdo se doopravdy zamýšlí o smyslu svého života. Rozumářské úvahy možno odmítat, jak činí Aleš; ale nelze odmítat všecko myšlení o Vlastním životě svém, o jeho významu a cíli, o jeho neroztrhatelném svázání s jinými životy až po ten nejvyšší život ve svrchované potenci; nelze odmítat myšlení o mravních povinnostech a závazcích, které plynou prostě z fakta, že žiju. Odmítni rozumářské úvahy, myslíš-li jimi jalové mudrování do lžifilosofického prázdna, pouhou dialektickou hru s pojmy, spojenou s opatrnickou, studeně prospěchářskou lhostejností k vyšším věcem ethickým, s nechutí k činu pro jiného, se zakrnělostí citu lásky, obětavosti, spravedlnosti! – Ano, odmítni toto pusté rozumářství! Ale zda je proto třeba odmítat i rozum, důvody rozumové, rozumné úvahy, tresť svých vlastních zkušeností životních, výtěžky sebepozorování? Má to vše býti zahozeno v případech, kdy Hančové se dali obloudit chimérou a nyní planou, aby se doplanuli záhuby? Má je ve chvílích, kdy tak propadají osudnému oblouzení, že nedovedou už rozlišit pravé kladné hodnoty životní od lžihodnot, má je tenkrát vodit jen cit? Cit jistě je také cenná hodnota bytí, nelze žít plně a krásně po lidsku bez citu, ale cit puštěný svobodně, v rozporu s rozumem zbloudí vždy. Je našemu bytí velmi třeba citu (nejen pro sebe samé, nýbrž ..text pokračuje
