Pokračování textu ze strany 15
Tak borový stromek sám zapsal celý svůj život. Snadno to čteme, je-li stromek malý; v pozdějším životě zmizí dolní články a jediný, úplný zápis jest v kruzích růstu na pařezu. Ty nikdy neopomenou říci pravdu.
Ovšem, nesmíte jíti a řezati stromy pouze proto, abyste četli jejich kruhy a jejich dějiny, ale měli byste se podívati na kruhy, kdekoli nový pařez vám k tomu skýtá příležitost. Pak listnaté i jehličnaté rozevrou před vámi kapitolu svého života, jeden kruh za každý rok, který žili.
LESNÍ JMÉNO.
Často jsme žádání o seznamy indianských jmen, která kmen chce vybrati a udíleti svým členům.
Kdybychom takový seznam měli, nevydali bychom jej přec. Neboť by ho bylo příliš zneužito. A také: lesní jméno jest majetkem toho, jenž je nosí a nemá nikdy podruhé býti dáváno.
O udílení lesních jmen mnozí nemají správný názor. Býti jmenován obřadně před ohněm jest poslední a nejvyšší čest, jaké se může junáku dostati. V táboře 50 hochů — jak praví Seton — jest skoro nemožno, aby více než jeden nebo dva v roce si spravedlivě zasloužili tohoto vyznamenání.
V Setonových táborech před 20 lety bylo lesní jméno udíleno za nějaký velký čin; nyní dávají je jedině za celkovou zdatnost nebo v uznání povahy. Sagamore „Orlí oko“ po 3 letech teprve dostal své jméno. Sagamore Alkonda (Silný) po 7 letech. Seznamy sagamorů v Příručce americké Ligy potvrzují, že mnozí se stali sagamory a nedostali jména. Americká Liga Lesní Moudrosti má mnoho tisíc členů, ale jen několik desítek jich získalo jména.
Každý, kdo sám o jméno žádá, ukazuje, že je ho nehoden. Návrh musí dát sněm — rada vůdců.
Jmenování jest velmi dávným a ctihodným zvykem. Jistě, že bylo u všech národů a lesní jména měli zajisté již lidé v době kamenné, jakmile jen řeč jejich dosáhla jakéhosi stupně rozvoje.
Avšak Indiáni měli zvláštní zvyky a obřady získávání a udílení jmen, jakož i jména jejich samotná byla plna poesie a představivosti, takže vzor jejich bude vždycky svůdným pro naše sněmovní způsoby táborové.
U Ohiyesy v knize „Duše Indiánova“ se dočteme, že dítěti dáváno bylo také jméno, ale ne vždycky. Jméno to stanoveno bylo „podle nějaké události nebo významného zjevu při narození“. Též ženy měly jména, „která se vybírala z domácnosti“ a volena byla ze sil přírodních. Udíleli je starci, zvláště měla-li hlubší duchovní smysl“.
Je pravdou, že v životě kmene lesní moudrosti, zejména v táboře, pociťujeme brzo potřebu lesních jmen. Nikdo nemůže býti proti tomu, budou-li to zatím jména dětská, udělená dle nahodilých okolností za vzájemné shody.
Avšak čestná jména buďtež udílena jen tehdy, když uchazeč si je zaslouží a má-li jméno pro něho velký duchovní smysl. Udílení děje se pak obřadem. Je-li hochu přes 15 let, očekává se, že podstoupí „vigilie“ před obřadem. „Míti vigilie“ znamená zůstati sám na nějakém osamělém místě, pravidelně na vrcholku nejvyšší hory v okolí, v lese, u ohně celou noc, ničeho nepojídaje, bdě, neodcházeje, zachovávaje naprosté mlčení — tedy nedělaje nic, než opatruje oheň od západu do východu slunce. Rytíři středověcí zachovávali také tento zvyk, než byli pasováni na rytíře a složili svůj slib.
My, kteří chceme si osvojiti lesní moudrost, vracíme se k tomuto zvyku lesních lidí.
