PAU-VAU O SOVÁCH
Vy ji tedy znáte, tu smutnou a krásnou bajku o mamince sově, orlu a sůvičkách? No, snad jiní neznají, a když jsem začal, dopovím.
Tedy letěla Sůva lesem, letěla a potká orla. Hned vzpomněla dětí a prosí: „Ach orle, ušetří mých děťátek - holátek!“ „Dobrá“, povídá orel, „ušetřím. Ale jak je poznám?“ „Snadno: nejhezčí děti v tomto lese jsou moje sůvičky.“ Rozešli se, každý jinudy. Orel míjí hnízdo holuba - doupňáka; holoubátka sotva opeřená,ale s hezkými žlutými a už silnými zobáčky. Orel si vážil soví moudrosti a pamatoval, co slíbil. „Aby pak to nebyly ty sůvy“, a raději letěl dál. Minul ještě mladé strakapúdy a datly, až na kraji lesa přišel na jakási písklata, která se mu zdála šeredná, se šilhavýma očima, pokroucenýma nohama a se strašným zobákem. „To jistě nejsou“, pomyslil si a roztrhal je. Za chvíli se vrátila nebohá máma domů…
A vy hlupáčci, ještě omlouváte orla? Ať to bylo tak, či onak, já věřím že sova měla pravdu (podívejte se na hořejší obrázek) a orel prostě pro svou hloupost neviděl, jaké měla hezké děti. A kdybych tam byl býval, já bych mu dal.
Ale je to divné, že mají právě u nás sovy tak špatnou pověst. Sýček (to je ten nahoře) býval ptákem bohyně Pallas Athene, dneska jím straší nemocné. U Indiánů mají mnoho totémů se sovami a rozmanité pověsti, jak stvořil Giči Manitu sovu; u nás sova je vlastně pekařovou děvečkou, kterou Pán Ježíš proměnil pro její lakomost v sovu: za trest v noci straší a nikdy se nemůže nasytit. To už Němci byli spravedlivější ve své pohádce o důmyslné sově Šúhú — ale o tom jindy, dnes jsem jen chtěl říci, že to není s tou soví ošklivostí tak zlé, a že musíte k nim být spravedlivější.
Kdo by řekl, že tyto dva obrázky představují touž sovu ušatou? Na prvém je sova na první pohled jakoby utrápená nebo přemítající, ale všimneme-li si jí blíž, vidíme, jak nedůvěřivě sleduje ..text pokračuje
