Pokračování textu ze strany 11
… někoho dole, asi mladíka s fotografickou komorou. Ale sova se nedá rušit ze svého klidu. Teprve když se asi nepřítel příliš přiblížil, zaujala pevnější posici blíž kmene stromů, načechrala peří a vydávajíc děsné zvuky, svůj bojovný pokřik, chce se vrhnout na svého nepřítele. (Tak prý vypadám já v přátelské diskusi, poznamenává můj zlomyslný přítel za mnou.)
HENRY DAVID THOREAU O LÁSCE
Na otázku, jaký je podstatný rozdíl mezi mužem a ženou, že jsou k sobě navzájem tak přitahováni, nedal dosud nikdo uspokojivé odpovědi. Snad jest nám uznati správnost rozdílu, podle něhož oborem mužovým jest rozum, ženiným pak láska, třebaže ani rozum ani láska nepatří výhradně žádnému z nich. Muž neustále říká ženě: Proč nechceš býti moudřejší? Zena neustále říká muži: Proč nechceš více milovat? Nemohou ze své vůle ani být moudří ani milovat; ale dokud každý z nich nebude i rozumný i milující zároveň, nemůže být v pravdě ani rozumu ani lásky.
Jest jen jediné dobro, třeba si je uvědomujeme různým způsobem a různými smysly. V krásné věci je vidíme, v hudbě je slyšíme, ve vůní je čicháme, v tom, co lahodí chuti, je čistá chuť ochutnává a při úplném zdraví je celé tělo cítí. Různost je na povrchu nebo v projevu; ale vyjádřit základní totožnost prostě nedovedeme. Milenec vidí v pohledu milenčině touž krásu, která při západu slunce zbarvuje západní nebe. Je to týž démon, vyzírající zde zpod víčka lidského, tam zase zpod zavírajícího se víčka dne. Zde je v malém stará a přirozená krása večera i jitra. Který milující astronom kdy plně prozkoumal nebeské hloubky oka?
Dívka tají v sobě krásnější květ a sladší plod než kterýkoli kalich na poli; a kráčí-li s odvrácenou tváří, důvěřujíc své čistotě a pevné odhodlanosti, samo nebe se za ní ohlíží a celá příroda ji pokorně uznává za svou královnu.
