Pokračování textu ze strany 12
Pod vlivem tohoto citu je muž strunou aeolské harfy, prochvívané vanutím věčného jitra.
Na poprvé zdá se nám být ta všeobecnost lásky čímsi nízkým. Co indiánských jinochů a dívek na březích této řeky se sklonilo za věků minulých před touto velikou zušlechťovatelkou! A přece není pokolení naše ani znechuceno ani sklíčeno, neboť láska není zkušenost jednoho jediného; my, pravda, jsme nedokonalá media, ale ona s námi nesdílí naší nedokonalosti; my jsme koneční, ale ona jest nekonečná a věčná; táž božská moc vládne nad těmito břehy, ať je obývá jakékoli plémě a snad by vládla, i kdyby lidské plémě zde nesídlilo.
Snad i v nejmocnější lásce stále trvá pud jakýsi, který zabraňuje plnému odevzdání a přilnutí a činí zdrženlivým i toho, kdo nejhoroucněji miluje. Je to předtucha změny. Neboť ten, kdo nejhoroucněji miluje, není ve skutečnosti nejméně moudrý, a hledá lásku, která by trvala na věky.
Láska je přísnou kritikou. Nenávist může odpustit více než láska. Ti, kteří touží po tom, aby milovali důstojně, podrobují se očistě přísnější jiných.
Je družka tvoje taková, že vzrosteš-li cenou svou, ona nestane se více tvojí družkou? Je zdržována, je přitahována vzrůstem ušlechtilosti v tobě — vzrůstem té cnosti, jež jediné tvojí zvláštností, anebo je k tomu lhostejná a slepá? Je taková, že si ji možno naklonit a získat i jinou cestou než vzestupnou? Pak je tvou povinností, aby ses s ní rozešel.
Láska musí zářit jako plamen.
Láska je nejhlubší z tajemství. Odhalena, byť duši milované, není už Láskou. Jako kdybych tě pouze já miloval. Jakmile láska přestane, pak jest odhalena.
Obcujíce s tím, koho milujeme, přejeme si míti odpověděno na ty otázky, na jejichž konci nám netřeba hlasu pozvednout; k nim nedáváme otazníku — přejeme si míti na ně odpověděno tak, jak ukazuje magnetická střelka — neklamně a všeobecně.
Chci, abys všechno znala bez jediného mého slova. Rozešel jsem se s tou, kterou jsem miloval, poněvadž bylo cosi, co jsem jí byl nucen říci. Ptala se mne. Měla všechno znáti sympatií. V tom, že jsem jí to byl nucen říci, byla právě různost mezi námi — nedorozumění.
Kdo miluje, nikdy neslyší toho, co se mluví, neboť to je obyčejně falešné nebo jalové; ale slyší, že se něco děje, jako stráže slyšely Trencka prokopávati se pod zemí a myslily, že to krtci.
Poměr ten může být znesvěcen všelijak. Obě strany třeba nehledí na něj stejně posvátně. Co kdyby se milenka dověděla, že milenec se zaměstnává čarováním a přípravou nápojů lásky? Co kdyby se jemu doneslo k sluchu, že šla o radu k jasnovidce? Kouzlo by bylo okamžitě to tam.
