LEV TOLSTOJ TÁBORNÍKEM.
Největší duch Evropy minulého století, veliký mudrc a spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, nabíral sílu k svému dílu vždy tábořením. Nebýti jeho pobytu mezi Baškirci v Samaře uprostřed stepi, kde žil životem primitivním a kam utíkal se pokaždé, kdykoliv cítil se duševně vyčerpán, nebyl by vykonal svá největší díla. Prvý svůj velkolepý román „Vojnu a mír“ nebyl by dokončil, kdyby, vyčerpán živým prožíváním dějů a povah při psaní románu, nebyl se uchýlil do netknutého koutku přírody v Samarské gubernii. Odešel tam, když churavěl po vášnivém, horečném zaboření se do řečtiny a řeckých klasiků, kteréžto studium vykonal během tří měsíců, zatím co naše mládež osm let bezúspěšně je mořena pouhou latinskou gramatikou.
Snad byly příčiny tehdejší jeho rozrušenosti i jiné. Jisto je však, že život ve stanu mu vrátil duševní klid a učinil ho šťastným. Po třetí byla příčinou únavy Tolstojovy jeho titanská práce: Azbuka, do níž, jak říká, vložil všecko své nejlepší, všechen svůj vtip a um. A tak ho zase vidíme v „kočevce,“ onom zvláštním baškirském stanu, který popisuje takto: „Málokdo viděl v životě takový stan; je to vlastně klec, mající tvar zploštělé polokoule, potažené plstí a opatřené dřevěnými a malovanými dveřmi. Místo podlahy je trávník. „Kočevka“ se lehce rozloží a převáží. V létě na stepi je tento příbytek zcela příjemným.
Tolstoj tíhl nesmírně k přírodě a k nezkaženému prvotnímu životu. Proto měl tolik sympatií ke kočovným Baškircům a Kirgizům. Splynul hnedle úplně s nimi a byl u nich velmi oblíben, třebas to byli lidé negramotní a mravů často hrubých. Pil s nimi kumys, a to vždy vrátilo mu tělesné síly. Byla mu strašně proti mysli unylá nálada některých „kumysníků,“ kteří přijeli z města léčiti se sem, a dovedl rozveseliti starého mrzutého profesora, který stále vypadal, „jako by chtěl klukům sázeti pětky“, tak, že s ním začal skákati přes provaz. Vstával časně ráno, o půl páté, a toulal se daleko do stepi, pozoruje stáda koní s hříbaty. Měl svého koně, na kterém projížděl baškirskě vesnice, a pouštěl se na lov kachen na jezerech, nevraceje se domů, nýbrž přespávaje u pastevců v kočevkách. Tak rádi ho měli tito lidé, že mu jednou jeden sedlák vnutil darem i dojnou kobylu, když ji Tolstoj obdivoval. On sám zde ze stepi psal jednou domů, že se diví, jak málo měl lásky k lidem. Vracela se mu poesie V duši, „vnímání poesie“, jak on píše, učí se nemyslet na to, co by v duši mohlo vnésti smutek, zakáže si proto v duchu myslit i na svou ženu a oddává se jen krásnu přírody, dýchá svěží vzduch a otevírá své smysly oněm silám, o něž ho připravil rušný život společnosti v Jasné Poljaně a Moskvě. „Kraj zdejší je krásný, vpravdě panenský, bohatý, zdravý, nezkaženě prostý — “ píše svému příteli. „Lid je prostý a dobrý.“
Zde poznal Tolstoj také i pravou zbožnost lidu, ač to zde byli mohamedáni. Chodíval k poustevníku, jenž žil v podzemní skrýší, a pod starou jabloní, ..text pokračuje
