…kterou zasázel, přijímal poutníky. Viděl, že lidé mají v úctě tohoto muže, poněvadž životem dokazoval, že „není s tohoto světa“ a ukojoval tak tužby lidu. Kdož ví, zda zde velikého myslitele nezasáhla jiskérka, která pak vzplanula v plamen jeho hlubokého náboženského probuzení!
Ale Tolstoj nebyl sentimentálním a nedovedl nikde věnovat se jen sobě. Zde, jsa na zotavené, vykonal dílo vrcholně junácké: zachránil gubernii Samarskou, když lid ocitl se na pokraji hladu po hrozné neúrodě r. 1873. Vzburcoval svými listy o bídě zdejšího lidu svědomí celého Ruska, ba i samotného cara, takže bohaté krajiny zásobovaly nešťastnou gubernii a dary hrnuly se se všech stran.
Zamiloval si tolik tento kraj s otevřenou, nezkaženou přírodou a prostý primitivní zdejší lid, že si zde koupil statek a odstěhoval se sem s celou rodinou.
A napsal pak:
„Je nutno žíti jako jsme žili v zdravé samarské poušti, viděti na vlastní oči zápas kočovného života (milionů na ohromných prostranstvích) se zemědělským, cítiti veškeru významnost tohoto kraje a přesvědčiti se o tom, že tu není rušitelů obecného pořádku, snad jeden, ale nikdy ne tři, a že právě tato jejich řídkost nahlas praví, že nepokoj jejich je nemocí parasita zdravého dubu a že dubu do toho nic není. Ze to není dým, ale stín dýmu.
K čemu mě osud tam (do Samarska) zanesl, nevím; poslouchal jsem řeči v anglickém parlamentu (a ty přece jsou považovány za velice vážné a důležité!) a bylo mně nudno.
Ale co je tam? Mouchy, nečistota, mužici, Baškirci a já s napjatou vážností a s obavou vposlouchávám se, zadívávám se a cítím, že všechno to je velice vážné.“
Je jakýsi druh vnitřního ohně, jenž může být živen v duchu každého muže a ženy, a máte-li jej ve svém nitru, nestaráte se již o maličkosti, kterými je náš život naplněn. Tak můžete žít, žít svobodně a plně rozvíjet svou osobnost… V tomto lepším životě máte jistotu veliké jednoty s celým světem, v něm naleznete pravou a nekonečnou lásku, cosi žhavého, teplého, cosi jako osobní cit, a přece tak nesmírného. (B. Russell: O tajemství šťastného života. Ze Sůvova zápisníčku.)
Miluji oblaka, mech lesů, ticho samoty — ale nadevše, nadevše miluji lidi, soudruhy své práce a bojů. Cítím se zajedno s lidmi pracujícími a trpícími. Život lidský je mi věc svatá: ne, nebudu střílet, nebudu zabíjet. Ale rozšířím ducha dětství a víru mezi dospělé. Spojeni v Evropě i v Americe, měníme v kořenech tento svět, který se nesrovnává s ideály lidství.
